Rolling Stones

Miluju jak Rolling Stones už od útlého věku, tak Martina Scorseseho, takže pět hvězd je jasná volba. I přesto jsem byla trošku zklamaná, a to na koncertě zaznivším repertoárem: místo blbin z už slabých 80. let (Some girls) jsem čekala větší smršť starých pecek. Ovšem vynikající atmosféra koncertu a naprostá pohoda všech zúčastněných v čele s Keithem Richardsem byla zachycená dokonale. Pohledů do minulosti bylo tak akorát a byly fakt vtipné, jako ta úvaha mladinkého Jaggera, že by to mohli vydržet snad ještě rok, to asi všechny rozesmálo. A Richards měl obrovskou pravdu, že on a Ronnie Wood jsou mizerní kytaristé, ale dohromady jsou lepší než všichni. On je vůbec trefný a vtipný komentátor..... (20.06.2011)

-„Nezapomeňte ohodnotit film na CSFD.cz.“ – „To si piš, že nezapomenu!“ Takže tedy za prvé: Tři hvězdičky. Za druhé: The Rolling Stones nijak zvlášť neposlouchám, tzn. nezatracuji je a ani je nezbožňuju, jen si občas pustím pár písniček. Kdybych je totiž zbožňoval, dám jim pět hvězdiček. Kdybych je nenáviděl dám filmu hvězdičky dvě a i méně. Za třetí: Dokument??? Pche!!! Kde na to kdo přišel, že to je dokument. Pouze velice zdařilý záznam kvalitního koncertu, který by dokázal sestříhat v efektivní show kterýkoliv talentovanější a zkušenější režisér. Za čtvrté: Proč v dnešní době obdivovat The Rolling Stones. Dědoušci přece nezápasí s nemocí a ničemu navzdory nehrají; hrají prot, že je to baví a chtějí bavit své publikum co to jde. Za páté: Nejlepší byl začátek a ukecaná a přemoudřelá Martyho huba, hrubé zrno a backstage. Za šesté: Jednu chvíli mě bavila myšlenka, že by nebylo marné, kdyby té vokalistce z Brooklynu vypadlo ňadro z podprdy. Za sedmé: To měla být satira, když se tam do široka usmíval ex-šéf planety? Za osmé: Docela jsem ožil u Buddyho „mamr…“ Guye. Za devaté: Spiknutí; kolem mě si v kině sedly nějaké osoby, zjevně idioti, protože evidentně patřily k sobě a nesedly si k sobě, nýbrž kolem mé osoby a uprostřed filmu si přeze mě bezohledně podávaly sáček s chipsy. Fráze: Ty osoby měly štěstí, že jsem mírné povahy, neboť byl bych se rád postaral o hlavní reportáž zítřejších zpráv na nově. Za desáté: Nebylo to vůbec špatné, skvělá show, Jagger and co. jako za mlada. Za jedenácté: „I can’t get no satisfaction“ ale Aguilera má možná hezkej zadek, ale působila tam jako andílek v pekle. Za dvanácté: „Končím a jdu hledat tu písničku, kterou zpíval Keith, protože ta byla z celého večera nejlepší. Za třinácté: PS: Kvůli dlouhýmu kinu mi ujel poslední bus a já musel tlapat napříč městem (cca 5km) po tmě domů. (21.08.2008)

Wohohou, přece nemůžeme usmažit Micka Jaggera?! No to rozhodně ne. Ovšem, jak můj tatínek správně podotknul, zhruba 90% koncertu zní jako představení slušné country kapely a kdyby někdo doufal, že se podívá na/si poslechne vypalovačky od legendy rocku, tak možná trochu zapláče. Ta dechová sekce, ach ta dechová sekce je zlo. (07.05.2011)

Stouni bezpochyby patří mezi jednu z největších legend rockového nebe. Jejich songy se mi líbí, ale nepatřím mezi jejich skalní a věrné fanoušky. Tudíž se v jejich repertoáru vyznám jen velmi poskromnu. Nejspíše z tohoto důvodu mi film posloužil spíše jako zvuková kulisa, než abych celé dvě hodiny přímo sledovala jejich koncert, kterému byla věnována, bez pár archivních záběrů, největší část. Nejvíce mne potěšilo několika minutové vystoupení mé hudební bohyně, Christiny Aguilery. (14.05.2010)

Čekal jsem víc dokument, něco ve stylu Jarmuschova a Youngova Crazy Horse, ale takhle je to taky nářez, prostě klasika. (Film měl zřejmě chybnou reklamu, když na něj chodí spíš fandové Scorseseho než Rolling Stones.) Skvělý koncert s mnoha detailními záběry prostříhaný archivními interview s jednotlivými členy nestárnoucí kapely. Zvlášť doporučuju vidět v kině, protože to má supr zvuk a na velkém plátně je to silný zážitek. Keith Richards je tu prostě k zulíbání, jeho pohyby, tanečky i zpěv, ostatně jako vždycky. A rošťácký Ronnie Wood i stoický Charlie Watts vlastně taky. To jsou prostě Rolling Stones! Potěšili mě mou oblíbenou ale jinak méně známou písní Shattered, naopak Sympathy for the Devil působí už poněkud nepřesvědčivě a nezbytné Satisfaction chybí náboj a stává se jen rutinou a povinností. Jinak hosté taky výborní, Buddy „motherfuckin'“ Guy skoro stejně dobrý jako Bo Diddley se svou hranatou kytarou na Voodoo Lounge. Jinak bych uvítal titulky i u písniček, viděl jsem kdysi na čt2 otitulkovaný koncert Lets Spend the Night Together a podle mě to zážitek z koncertu umocnilo. (25.09.2008)