Mlčanie

Scorsese sa s nami hrá. Naporcuje nám to cez veľkolepú dobrodružnú výpravu, z ktorej nám tvrdne krv v žilách, ale cez tichú horlivosť jednotlivca. Hoci kamera nám umožňuje nahliadať do tradičného japonského prostredia a kultúry a zaberá aj širšie uhly, drží sa hlavne v blízkosti protagonistov. V atmosfére strachu z mučenia a pomalej smrti sa nesú dni Japoncov konvertovaných na kresťanstvo. Jednoduchí ľudia objavili čaro v náboženstve, ktoré im po smrti ponúka raj bez bolesti, utrpenia a daní. Tvorca filmu dáva priestor na hľadanie odpovedí. Príbeh je najmä o ľudskosti, jej protipólu a ich snúbiacich sa úlomkov. Snímka je náročná na sledovanie i vstrebávanie. Tvorcovia musia preto rátať aj s veľkou vlnou nevôle širšieho publika. Martin Scorsese však nie je z tých, ktorí by sa báli neprijatia. (08.09.2019)

Obrovský film v každém ohledu. Tleskám Scorsesemu že nakonec dokázal protlačit svůj vysněný projekt a my máme tak možnost sledovat snímek o velikosti víry a nesmrtelnosti ducha. Musel jsem se samozřejmě prokousat ne zrovna moc divácky atraktivní úvodní hodinkou. Naštěstí poté je divák odměnen neskutečně silným příběhem, poutavými dialogy a úžasnými scénami s precizními hereckými výkony. Přiznám se že jsem už dlouho takhle silně o nějaké Scorsesovce nezapochyboval jako právě nyní. Nicméně hluboce jsem se mýlil a uctívám tě Martine i nadále. 70% (07.09.2017)

Knižní předloha byla na plátno přenesena nesmírně věrně. Většinu scén jsem si při čtení knihy představoval prakticky stejně - to se mi snad ještě nestalo! Proto by případné kritiky filmové adaptace neměly směřovat na příběh, nýbrž jen a pouze na samotnou filmařinu. A tu má Scorseseho tým v malíčku. Pravda, minutáž je poněkud přemrštěná, obzvlášť pro nás nevěřící. Na druhou stranu neustále bylo na co koukat - kameran je machr, o tom nemůže být sporu. Až na přemrštěnou stopáž tedy u mě jasně převládá spokojenost. Ovšem žánrově blízká Misie je v mých očích stále nepřekonána. A zřejmě ani nikdy nebude. (17.02.2017)

Těžko jsem si mohl nechat ujít nejnavštěvovanější film v Saudské Arábii. První část filmu je záměrně nudná nebo spíš děsivě vlekoucí se, aby v kině oddělila zrno od plev a nevěřící psi, ztratící víru v dobrý film vyštvala ze sálu. Samozřejmě při jejich odchodu si člověk užije dostatečné oživení v podobě bouchání sedečak, vrzání dveří, světla v sále, ale k projekci v kině Lucerna hluk patří, protože spolu se sledováním filmu, můžeš zároveň poslouchat metalový koncert s dolejšího hudebního klubu, prskání potrubí nebo kapající vodu. Prostě ideální kino pro předpremiéry, festivaly, atd. Takže nějakou tu hoďku víry v boha na plátně hravě přežiješ.Zejména pokud je obrazová složka filmu vysloveně profesionální mazlík, ať už díky celkovému výběru exteriérů, záběrům kamery, kostýmům nebo dokonale zvolenými kulisy. Dobře se poslouchali dialogy hlavních postav (Rodrigues versus inkvizitor a Rodrigues versus Ferreira), věčná škoda, že příběh zejména v první polovině nenabízí nic co by dokázalo připoutat divákovu pozornost a zajímat se. Nicméně filmový fajnšmekři si i v této části můžou vychutnávat Martyho filmařský a vypravěčský styl. (03.02.2017)

Uf, tak tohle bylo něco ! Připomnělo mi to Zajatce japonských ostrovů, kde jsem měl s podobnou tématikou a také pověstnou japonskou krutostí své první setkání... Japonsko se zkrátka bránilo křesťanství o němž tušilo, že jej může zevnitř rozložit podobně jako se to stalo v dávném Římě. Japonci už toto pochopitelně věděli a také věděli, že by se přeuspořádal celý společenský systém včetně dosavadního hlavního budhistického náboženství. Císař a správa země toto samozřejmě nechtěla dopustit a tak začali být křesťané pronásledováni podobni jako ti první v antickém Římě. Jít do takového místa na misijní cestu, to už tedy řekvu vám chtělo hodně velkou kuráž a víru. Jenže on svět vypadá jinak ze stinných chodeb jezuitského kláštera v ,,civilizovaném'' Portugalsku poloviny 17. století a jinak obalen otepí slámy na připravené hranici kdesi v Nagasaki. Kdo zná historii uvědomí si ten podivný paradox. zatímco v Evropě a hojně i v Portugalsku tou dobou probíhají hony na čarodějnice a tisíce lidí jsou upáleny na hranicích ve jménu křesťanství, na druhé polovině světa jsou upalováni křesťané a misionáři jakožto šiřitelé bludů ohrožujících řád země. Film má však i duchovní rovinu. Rovinu osobní odvahy, rovinu víry v Boha. Je tu se mnou když trpím? Proč shlíží na masakry a nezasáhne? Trpí mučení a popravovaní šeptajíc modlitbu či přímo Kristovo jméno méně? Ulevuje jim než je přijme tam nahoře, kde už není bolesti a strádání? A co když člověk opravdu věří bludu. Co když žádný Bůh není a všichni ti mrtví jsou jen zbytečné oběti vlastního omylu a hrdosti? Stačí odvolat. Stačí šlápnout na podobiznu Krista a skončí věznění i kruté popravy křesťanů sloužící jen a jen ke zlomení vlastní víry... Jak říkám, bylo to skvělé. Moc se divím zdejšímu chabému hodnocení. Zpracování bylo naprosto dokonalé, užíval jsem každičký jednotlivý detail oděvů, zbraní i budov. Také jsem si uvědomil jak je Japonsko krásná země co se týče přírody. Scorsese nám zase jednou naservíroval parádní velkofilm a snad jen proto, že se týká křesťanství jej někteří zavrhli či nepochopili... To je ale jen a jen jejich škoda. Pro nás by z toho mohlo plynout ponaučení. Podobně jako tehdy Japonsko, postupně se u nás uchytává také jedno náboženství. Na rozdíl o křesťanství si zatím ještě neprošlo vývojem a transformací, je stále kruté a netolerantní jako ve středověku kdy vzniklo. Jmenuje se islám a i ono to tu může zcela rozložit vše jak doposud známe a to k horšímu. Já dávám za 5 korálků růžence ! * * * * * (31.12.2018)