Mlčanie

Ahooooj, opičky! Já jsem otec Pederast a tohle je bratr Efebofilus. Ovečky už jsou ve stádě, tak jsme přijeli naučit píchat nezletilé ministranty i vás, jakož i nakrást a naterorizovat si pár budoucích restitučních nároků. Je tu s námi i Chesus Gonzáles, daleko větší frajer než ten váš přičmoudlý pupkáč, a jestli na něj plivnete, skončíte jako švábi, místo abyste mohli navěky sterilně čurákovat po kolena v mlze a foukat cherubínům do šalmají. Navíc s Chesusem můžete dělat jakékoliv kurvárny, stačí potom pouze párkrát zarecitovat pomatenou básničku, vše odpuštěno a s klidným svědomím buďte zmrdi znovu. Fanaticky vás zkudlankujeme, ať chcete, nebo ne, takže se teď budeme skoro tři hodiny tvářit hrozně útrpně, ublíženě a zmučeně, přitom se jen otravně do zblbnutí modlit a nudně řešit blahoslavená dilemata z pičoidní fantasy. *** Tak, a je to v hajzlu! Po Štefanovi se vydal směr prdel už i Marťas a dříve tutové pilíře světové kinematografie leží zhrouceny v radioaktivním prachu z homixiád, telenovelických kýčů a artových svinstev. Soudnému divákovi po téhle ukrutné ubíjející hemoroidiádě s odpudivým nehereckým jelimanem v hlavní roli nezbývá, než jen vyslat děkovnou modlitbu ke svatému Ripovi, patronovi všech těch šikovných zlodějů audiovizuálních děl, za to, že nemusel vyhodit banditské výpalné zaprděnému Cinestáru, mohl u toho pohodlně ležet s prstem na velmi vytíženém tlačítku FFW, pouštět si ve vedlejším okně třeba Kasíno nebo Mafiány, a se slzou v oku vzpomínat na doby, kdy ještě filmy bývaly zábavné. (31.01.2017)

Na dnešní poměry až vražedná stopáž, která dojela na stejné neduhy jako Revenant. Iñárritu měl ovšem umělecké ambice, kterými vyplňoval slabší místa téměř tříhodinové stopáže, čímž do značné míry zabil původně geniální příběh. Ovšem, že takový vypravěčský génius jako Scorsese selže podobným způsobem se stopáží jen o tři minuty delší, aniž by se snažil o art, ale celou dobu se striktně držel tématu, které pouze natahoval jako nudli, z toho jsem v šoku ještě teď! Zklamaný jsem rovněž ze samotné ideologie filmu, protože jsem se svým klasickým ignorantstvím ohledně neznalosti předlohy čekal něco radikálně odlišného. Čekal jsem cynické japonské bestie, které jdou tvrdě po krku ještě větším cynikům z katolické církve, kteří svým náboženským fanatismem zcela vědomě rozkládají cizí zemi a kulturu zevnitř (o to v podstatě vždy šlo, ačkoliv se to zaštiťovalo pohádkou o šíření božího slova). Bohužel, dostal jsem jen smějící se cynické bestie, které stojí proti odhodlaným a oddaným božím služebníkům, kteří jsou tak čestní, že větší čest snad ani neexistuje. Na potenciálně zajímavé argumentační přestřelky mezi budhisty a křesťany v podstatě nedošlo vůbec a "japonský" pohled byl zmíněn a vysvětlen snad jen při jedné z desítky konverzací, což ale shodil režisér jak úplně posledním záběrem ve filmu, tak především jeho věnováním. Scorsese mohl příběh vést mnoha směry a uzpůsobit ho na poměrně širokou škálu diváků, ale zcela evidentně si vybral jen silně věřící křesťany, kterým naservíroval špatně odvyprávěný příběh jednoho duchovního, který dosti nepřesvědčivě bojuje s popřením vlastní víry ve jménu záchrany ostatních. Sázím, že tento film se běžným Japoncům líbit nebude, ale bohužel ne z toho důvodu, že by byl kontroverzní a brutální, ale jednoduše proto, že je pro křesťany, jejichž historickou rozpínavost legitimizuje a obhajuje na úkor jich samotných. 50 % (30.01.2017)

Scorsese sa s nami hrá. Naporcuje nám to cez veľkolepú dobrodružnú výpravu, z ktorej nám tvrdne krv v žilách, ale cez tichú horlivosť jednotlivca. Hoci kamera nám umožňuje nahliadať do tradičného japonského prostredia a kultúry a zaberá aj širšie uhly, drží sa hlavne v blízkosti protagonistov. V atmosfére strachu z mučenia a pomalej smrti sa nesú dni Japoncov konvertovaných na kresťanstvo. Jednoduchí ľudia objavili čaro v náboženstve, ktoré im po smrti ponúka raj bez bolesti, utrpenia a daní. Tvorca filmu dáva priestor na hľadanie odpovedí. Príbeh je najmä o ľudskosti, jej protipólu a ich snúbiacich sa úlomkov. Snímka je náročná na sledovanie i vstrebávanie. Tvorcovia musia preto rátať aj s veľkou vlnou nevôle širšieho publika. Martin Scorsese však nie je z tých, ktorí by sa báli neprijatia. (08.09.2019)

Obdivuji Scorseseho za to, že po divácky atraktivních kouscích typu Vlka z Wall Street nebo Prokletého ostrova bez váhání sáhne po srdeční záležitosti, u které mu musí být od začátku jasné, že komerčně narazí. A jak je u srdečních záležitostí zvykem, člověk jen nerad něco vynechává, omezuje či zkracuje. Boj za pravdu, proti utrpení i s vlastním já je v jeho podání i díky fenomenálnímu Garfieldovi v dobrém slova smyslu zničující podívaná, která nastoluje sto a jednu otázku, ale sází je většinu času na jedno a to samé téma, což se při takto štědré stopáži chtě nechtě omrzí i vstřícnému divákovi. Skrz Prietovu strhující kameru se na Mlčení velice dobře dívá, ale vzhledem k až polopaticky pomalému scénáři se s ním hůře mluví. (24.02.2017)

Knihu jsem četla před 10 lety, o Scorseseho účasti jsem se dozvěděla před 10 lety, ale tak nějak až teď si říkám, že byla vlastně už od začátku celkem blbost dát to do ruky jemu. Někdo s menším jménem a většíma koulema pro experimentování s filmovou lyrikou (lol, nevim, nejsem Douglas) by tam tu atmosféru možná dostal. Jinak samozřejmě viz A_FISH. (18.03.2017)