Synecdoche, New York

Příběh o muži, který se dychtivě, bezmocně snažil režírovat něco, čeho mohl být maximálně hercem. Málokdy se vidí tak přesné vykreslení jednoho života, mizícího pod nátlakem strachu z nicoty. Cadenovo pohlcení hrůzou z umírání se postupně mění v touhu vybudovat něco monumentálního, pravdivého a nezapomenutelného; staví repliku velkoměsta v životní velikosti a nutí stovky herců hrát šedivé myšky v jeho ulicích. Jenže nakolik jde Cadenovi o divadelní představení a nakolik o repliku méně útrpné podoby vlastního života? Nakolik dokáže být herec jeho samého skutečnější, než on sám? Jak může jeho dílo dosáhnout finální podoby, když taková logicky neexistuje? V samém závěru už pouhá troska titulní postavy bloumá mrtvými kulisami, naslouchá působivému řečnění "režiséra" a Synecdoche se hned po prvním vidění stává jedním z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Síla slov o životě graduje, vrcholí a máchá diváka ve fatalisticky silném ztvárnění zoufalství osamělosti. Krásný scénář, krásné nápady, dávka humoru, zajímavá symbolika (hořící dům), bezchybně umístěná hudba, pozoruhodné zacházení s dějovými rekvizitami a zvláštní, ale nezaměnitelní herci - to vše je filmu vlastní. Mysl zůstává zaměstnána od začátku až do konce... a vlastně i dlouho potom. A rozhodně má co zpracovávat... "Jak tě lidé, kteří tě obdivovali, přestávají obdivovat, jak umírají, jak jdou dál, jak se jich postupně zbavuješ, jak se zbavuješ své krásy, svého mládí, jak na tebe svět zapomíná, jak poznáváš svou pomíjivost, jak začínáš ztrácet své vlastnosti jednu po druhé, jak zjišťuješ, že tě nikdo nesleduje a nikdy nesledoval, přemýšlíš jen o jízdě. Ne o odjíždění odněkud, ne o přijíždění někam, jen o jízdě, o odpočítávání času. Teď jsi tady. Teď jsi... pryč." Mimochodem, znáte význam slova synekdocha? 10/10 (12.12.2009)

Kaufman si sadá za režisérsku stoličku a začína rozprávať svoj príbeh o smrti. Synekdocha je film nútiaci vás vnímať a rozmýšľať. Stiera to, čo je reálne a to čo je fiktívne. Hrá sa s významami a používa obrovské množstvo metafor a symbolizmov. Pracuje s pocitmi a pracuje s úvahami. A pozerá sa na neho dobre. Postupne aj napriek rozbitej štruktúre vám začnú dávať niektoré veci zmysel a v niektorých nájdete aj pochopenie a aj docenenie autorského zámeru. Herci sú parádny a fikčný svet ktorý tvoria a v ktorom zároveň žijú, dýcha. Prečo je to ale potom na konci chladné a uzatvorené do seba? Je to o tvorbe, živote, láske, samote, sexe, umení, rodine, smrti a spomienkach. Ale za celý ten čas ma to nechytilo. Ako keby som bol len v múzeu do ktorého som sa dostal kvôli školskej exkurzií. Dokážem oceniť čo tam je. Archetypy ktoré dané obrazy zobrazujú sú funkčné a dokážem sa s nimi stotožniť. Ale žiadny z nich mi neukázal niečo čo by som nevedel. Alebo niečo čo by mi pomohlo nazerať na tieto veci inak. Ale v zásade som spokojný, že som to konečne videl. (29.09.2020)

Svet na pomedzí reality a fikcie-kde je čas nekoncentrovaný, chronológia zmätená-sa statočne snaží ozrejmiť zmysel svojho bytia. Hra o randení, rodení, smrti, živote a rodine? Temný mesiac osvetľujúci temný svet? Charlie Kaufman sa obnažuje do samej nahoty a reflektuje vlastné skepsy ohľadom ľudského živorenia. Depresia, paranoja, vnútorný audit (kto som, prečo som, na čo tu vlastne som?) a zopár ďalších atribútov kreuje postmoderný, časovo roztrieštený a mentálne vysoko náročný kolos v ktorom sa nie každý nájde. Obsah víťazí nad formou, badať autorovu únavu a následné nutkanie vyjadriť veľa vecí naraz. Otvorenosť má však zelenú a aj keď nemám potrebu sa stotožňovať o "Syncdoche, New York" so zanietením uvažujem. " Všetko je komplikovanejšie než si myslíš. Vidíš len desatinu pravdy. Existuje milión vlákien vedúcich od každého rozhodnutia. Každým rozhodnutím môžeš svoj život zničiť. Ale možno to nebudeš vedieť 20 rokov a možno vôbec nikdy nenájdeš tú prapríčinu. Dostaneš len jednu šancu, aby si si s tým poradil. Skús to a pochop vlastné rozpory. Hovoria, že osud neexistuje, ale existuje, je tým, čo si vytvoríš. Keby svet pokračoval na veky vekov, ty si tu len na zlomok sekundy. Väčšinu času stráviš mŕtvy alebo ešte nenarodený. Zatiaľ čo si nažive, márne čakáš, premrháš roky kvôli telefonátu, dopisu alebo pohľadnici od niekoho aby to dal do poriadku. A ten nikdy nepríde. Tráviš svoj čas v neurčitom smútku (v neurčitej nádeji), že príde niečo dobré, aby si sa cítil prepojený, úplný, milovaný. V skutočnosti som tak rozhnevaný, tak zkurvene smutný a pocítil som toľko zkurvenej bolesti tak zkurvene dlho. A tak isto dlho som predstieral, že som v poriadku, len aby som išiel ďalej, len pre...Neviem prečo. Možno preto, že nikto nechce počuť o mojich útrapách, lebo má dosť svojich vlastných. Chodte všetci do prdele." Fellini by mal dozaista radosť... (15.08.2009)

Kaufman nastavuje postavám, divákovi a hlavně sám sobě (dvojí až trojí) zrcadlo. Jde o jakousi formu tvůrčí sebereflexe, kde se prolíná fikční realita s divadelní fikcí. Hlavní postava se postupně v této hyperreálné achronologické šmouze, kde zdánlivá realita je více reálná než realita samotná, začíná ztrácet. Jenže je to vlastně důležité obě roviny rozpoznat? Všechny postavy včetně té hlavní stejně prožívají svůj život, jsou jeho hlavními hrdiny. Režisér snažící se vytvořit více pravdivý život než je jeho samotný, plně ho ovládnout, posléze zjišťuje, že ten skutečný, který už od fikce nedokáže ani rozlišit, zrežírovat nemůže. Stává se "pouze" hlavním aktérem a poslouchá pokyny odněkud "shora". Obě roviny se spojují, jeden (životní) cyklus končí a prostor věčnosti je naplněn lidskou pomíjivostí. Synekdocha, New York. [==] Nebo je celý film jen o jednom velkém nenaplněném očekávání, kdy režisér-hlavní postava nedokáže zrežírovat, ač masterpiece, jeden divadelní kus, resp. nedokáže si uvědomit, že režíruje nezrežírovatelné a neustále se snaží hledat cesty k samospásné inspiraci? Vlastně to celé působí dost donquijotsky, jako by hlavní hrdina byl Ztracen v La Mancha. Anebo je to jen o tom, že detailně zanalyzovat a rozklíčovat Kaufmanovo dílo, režijní prvotinu, dokáže jen on sám a já tu píšu nesmysly. Možná druhá projekce napoví. (19.10.2014)

Na svet prišiel ďalší pozoruhodný príbeh Charlieho Kaufmana a s ním aj znova veľa rozporuplných reakcií, odlišných názorov. Charlieho doteraz len scenáristická tvorba sa vždy uchýlila k myšlienkam a nápadom, ktorý by každý označil akokoľvek len nie neoriginálne, či tuctové. Nápady, ktorých spracovanie muselo režisérom priniesť mnohé nástrahy, malichernosti, či lapálie. A možno aj preto za kameru musel zasadnúť už aj samotný Charlie. Spolupráca na doterajších filmoch mu priniesla dobré základy na to, aby pri práci režiséra nespanikáril a myslím, že sa tak ani nestalo. Film má dosť dobrú konštrukciu, v záverečnej polhodinke sa ako najvyšším poschodiam budovy, opomenutím stavebného plánu, podlomila statika a ako celok tak film nepôsobí príliš kompaktne. V prvej hodine ide všetko ako po masle, pretože ide vlastne len o klasický vzťahový príbeh, ktorý je okorenený poriadne tvrdým, tragickým a depresívnym humorom, ktorý nie každý do tohto žánru dokáže zaradiť. Následne však scenár prichádza s niečím, čo sa snaží vymknúť spod môjho opisu filmu v jeho prvej hodinke. Prichádzajú nápady a myšlienky tradično kaufmanovské, ktoré miestami hraničia s mysterióznosťou, či fantasy prvkami. Jedno je ale z môjho pohľadu nanajvýš jasné - nemuseli prísť! Charlie si toho na začiatok naložil na plecia snáď ešte viac, ako jeho hlavná postava Caden Cotard, a v závere mu to nepríjemne uteká pomedzi prsty. 75%. (17.04.2009)