Walk Hard: The Dewey Cox Story

Spousta trapných, hloupých a nevtipných pokusů o humor z toho soudku, do kterého vždycky nahlížím s největšími obavami. Na druhou stranu mě mile překvapily povedené písně (kromě titulní Walk Hard ještě ta nesmyslná "dylanovka", jejíž provedení bylo vážně vtipné) a tu a tam nečekaný moment k pousmání. Nicméně ze všeho nejvíce mě nepobavil film, nýbrž bonusové materiály na DVD, zejména pět samostatných videoklipů, mezi nimiž je i naprosto skvělá coververze Bowieho Starmana. Bonusy opravdu doporučuji. (19.09.2013)

Vtipně shrnutá hudební historie. Hudba, drogy, ženský, rehabilitace, stáří. Paroduje spoustu hudebních legend, ale celkem vkusně. Najde se pár odporných gagů, ale je jich málo. Nápady jako ztráta čichu, boogie cover období, Patrick Duffy, McCartney X Lennon, remix hitu Walk Hard nebo scéna s napodobením Boba Dylana jsou výborný fóry, u kterých se smějete nahlas. Líp si to asi užijí lidi, kteří mají o šedesátých až osmdesátých letech a muzikantech z té doby větší povědomí, protože narážek je tu nespočet. Navíc překvapivě kvalitní dobový soundtrack (i když většinou předělávky) mě jen ujistil na čtyřech (Let's Duet s vloženýma prasárničkama je parádní). Kam se hrabou se svojí hudbou Dreamgirls, csss. -"I'm just so glad you learned to play the guitar so good... even without having a sense of smell!" -"It's okay mama, I learned how to play by ear." (30.08.2009)

Trošku zůstávám zaražen že i na životopis hudební hvězdy se dá udělat parodie. John C. Reillyho moc upřímně nemusím, tady navíc dostal veškerý prostor jen pro sebe. Nakonec ovšem předvedl několik humorných scén, které střídaly trapnější pasáže. Jakési koulo filmu začíná působit až s blížícím se koncem, když už poněkolikáté začne Dewey Cox ničit umyvadlo, anebo když stále a stále nachází svého černého spoluhráče někde v šatně jak bere nové a nové drogy. Zvláštnímu humoru jsem nakonec přišel na chuť. Podobné to mám rovněž s filmy Jacka Blacka, který si zde švihnul roličku Paula McCartneyho. Navíc některé písničky jsou opravdu pěkné. Hlavně Rock Hard. 60% (14.03.2010)

„Začínam si myslieť, že vo mňa neveríš.“ – „Verím. Ale čo aj MOJE sny?“ – „Už som ti povedal, že cukrový dom ti nepostavím. Roztopil by sa alebo roztiekol.“ – „Iba ak by pršalo.“ Mám rád WALK THE LINE i RAYA a Johna C. Reillyho pokladám za vážneho herca, ktorý sa občas vie solídne zhovadiť. Nie je to druhý Will Ferrell, ale vie pri vtipe zachovať vážnu tvár a to mám rád. Bohužiaľ, film z produkcie a podľa scenára Judda Apatowa (NABÚCHANÁ) nie je zábavný. Často som sa usmieval, ale vyložene smiať som sa smial iba minimálne (skladanie pesničky pre brata, Beatles, Charles Manson, žirafa, šimpanz). Pozitívne ma prekvapilo, že do snímky boli evidentne investované veľké peniaze (oproti tomuto či tomuto), čím pripomenula doby, kedy ešte vznikali áčkarské kvalitné paródie s dobrými hercami a nie amatérske veci ako táto. Bohužiaľ - nestačí to. Je to milé, ale to je asi tak všetko. Ale potešili ma hlášky („Malý súboj s mačetami nikdy neuškodí.“, „Ľudia si sem chodia eroticky zatancovať.“, „Marihuana nie je návyková.“) a dialógy („Napísal som pieseň o chobotnici.“ – „Drž hubu a buď rád, že ťa pustíme k bubnom.“). (27.05.2011)

Apatow naozaj dokaze natocit inteligetne zbuchnute suber zle fekalne komedie. Po pravde, suche, akademicke, zivotopisne hudobne filmy si parodiu zasluzia. Hudobne zivotopisy sa tocia inac, taky B. Tavernier by okolo polnoci o tom vedel niecopovedat. Podstata zivota neskvie v polodokumentarnom zacyhteni celej jeho dlzky a krakych okamzikoch podstaty. Takze vdaka tomu nepochopeniu ma Apatow a spol kopu materialu pre svoj degradujuci obdiv americkej muzike. (18.05.2008)