Muž z ocele

Novozákonním interpretacím byl otevřen již Donnerův film, nepřekvapuje tudíž, že Snyder využil poskytnutých financí a svého Supermana bez okolků pojal jako novodobý biblický epos. Apokalyptické finále, vzbuzující pocit, že se střetly dvě ideologie a dochází k destrukci celého světa, představuje jen nevyhnutelnou spektakulární tečkou za epickým příběhem, sledujícím postupně zrod Kal-Ela, Clarka Kenta a Supermana. Druhé dva vyprávěcí celky jsou promyšleně „rozbité“ četnými flashbacky (podobně jako celí Watchmen), které ozřejmováním nových skutečností a prohlubováním charakterů udržují naší pozornost (minimálně kvůli základní časoprostorové orientaci si musíme připomínat, odkud jsme do minulosti odskočili). Flashbacky kromě rytmizace vyprávění zároveň pomáhají vytěžit příběhový potenciál vedlejších postav, které také díky srozumitelným paralelám (Lois nemůže napsat pravdu o Supermanovi – Superman se nemůže chlubit svými schopnostmi) nejsou zcela zastíněné hlavním hrdinou. Nejvýraznějšího posunu se dočkala Lois Lane, jež představuje nejenom v rámci komiksových adaptací neobyčejně silnou ženskou hrdinku. V nejméně okázale (a pro mne i nejlepší) akční scéně filmu se sice nechává vést muže (nebo hlasem božím?), ale jinak rozhodně jenom tupě nečeká, co se jí přihodí a kdo ji zachrání a díky tomu, co ví, je její přítomnost dokonce podmínkou vítězství dobra nad zlem. Muž z oceli neříká mnoho nového (jistého rozpracování se dočkala pouze myšlenka Kryptonu, mimochodem gigerovsky nedesignovaného, jako „ideální“ platónské společnosti, kterou Superman coby „an American hero“ nakonec příznačně zavrhne ve prospěch americké demokracie), ale staré informace alespoň přeskupuje a distribuuje neotřelým způsobem. Podobně jako Batman začíná, podobně jako Skyfall, také Muž z oceli se vrací ke kořenům jednoho hrdinského mýtu, který se zároveň snaží – v možnostech žánru – konfrontovat s realitou. To se kromě pseudo-realistického indie stylu režie projevuje zejména ztrátou lehkosti předchozích filmů. Jistě, Superman je pořád borec, který umí létat a uzvedne školní autobus, ale nově při tom musí zatnout všechny svaly, zaskřípat zuby a pořádně se zpotit. Cavillův křečovitý výraz při náročných fyzických úkonech není nechtěně směšný díky tomu, že se filmu ona antická tragičnost skutečně dá věřit. Zásluhou hercům, kteří v něm hrají, zásluhou emocí, které vzbuzuje, zejména ale zásluhou patosu, za který se nestydí. Pro mne zatím blockbusterový vrchol letošního roku, skvěle svou upřímnou vážností vyvažující blbnutí Iron Mana a nerdů ze Star Treku. 85% Zajímavé komentáře: Arbiter, xxmartinxx, Lavran, ScarPoul, MrPierc (24.06.2013)

Byť na Manhattane viacej mrakodrapov, trvá to tri hodiny. Megafilm, ktorý do diváckeho nadšenia a údivu prebíja, prehlušuje a zadymuje všetky svoje nedostatky. Poetický i epický, chvíľu komorne citlivý, inokedy fetišisticky deštrukčný kolos, ktorý ide proti sebe, keď predigitalizovaným mrakodrapovým finále zabíja dovtedy tak dôkladne budovaný krehký realistický feeling osudového stretu dvoch svetov. Ale dá sa nemať rád film, v ktorom sú otcami hlavného hrdinu Russell Crowe a Kevin Costner? K tomu sympaťák Cavil a voči ľudskej rase silne nadradení a mocní záporáci na čele s Michaelom Shannonom, ich perfektné kostýmy, gigerovsky-vaginálne interiéry vesmírnych ľodí a hudobná rozbuška Hansa Zimmera, po ktorej sa vám bude zaspávať ako po piatich redbuloch. Osobne ma potešila tiež snaživo prepracovaná mytológia Kryptonu, a rozčarovanie nad nevhodne obsadenou Lois Lane vyžehlila newcomerka Antje Traue v sexy helme. (20.06.2013)

Singerova Supermana si velice vážím pro jeho vtip, nadsázku a mnohost opojných intertextových odkazů a přeci až Snyderův Muž z oceli, v souladu s názvem patřičně chladný a daleko nepoddajnější snímek, splnil všechno to, co jsem od filmových verzí komiksové legendy kdy doufal dostat. už při mém prvním setkání s největším ze superhrdinů v raném dětství během sledování supermanovských filmů Richarda Donnera ze sedmdesátých let jsem doufal, že jednou zhlédnu film přesně jako je Muž z oceli: trikově nesmírně vyspělý blockbuster, který plně využije technologické vyspělosti současné kinematografie k rozpoutání nanejvýš epické a tím pádem nanejvýš slastné podívané, akční podívané, která plně zužitkuje nadpozemské schopnosti hrdiny i padouchů z Kryptonu, a která poskytne co nejširší pohled na civilizaci a kulturu tohoto fiktivního mimozemského světa, kamerově pokrokový film, který jako kdyby dal divákům v kině okusit, jaký je to pocit létat mezi výškovými budovami spolu s filmovými hrdiny a zloduchy. Zack Snyder toto vše dodává a zároveň se ničím neodchyluje od mé osobní představy o postavě Supermana. tím míním jak zevnějšek - vynikající herecké obsazení protagonisty a upgradovaný design kostýmu, tak nitro - na poměry "pouhého" letního bijáku překvapivě hlubokou psychologizaci. vlastně dodal ještě víc - charismatickou a všem stereotypům vzdorující herečku do role Lois Lane a neméně šťastnou ruku při výběru představitelů Supermanova biologického i adoptivního otce. i při méně snivém, ale spíše intelektuálně vedeném zohlednění lze nacházet velmi uspokojivé přesahy. nevidět to, nevěřil bych, že kdy nějaký film a tím spíše podle mnohých diváků a priori povrchní blockbuster zkombinuje rovinu explicitních významů vykreslujících postavu Supermana v náboženském kontextu coby novou inkarnaci Krista, či přinejmenším jeho mimořádné schopnosti jakožto dar od Boha, s rovinou implicitních queer konotací, kdy je šikanovaný mladík nucen skrývat svou jinakost před okolím z obav z perzekuce a ostrakizace. takovou perspektivu bych čekal spíše u toho Singera. a už jsem opět u něj. navzdory všem neoddiskutovatelným kvalitám Snyderovy verze se totiž nemohu ubránit nostalgickému vzpomínání na tu Singerovu. snad za to může Snyderův příliš vážný a upjatý přístup, který tolik kontrastuje se Singerovým nadšeným fanouškovstvím. snad. netroufám si soudit. je to jen takový mlhavý pocit. (27.11.2013)

Supergay dostal nové pitkáče, výraz týraného dítěte a nepochopitelný, morální rozměr, kterým trápí diváka přes polovinu přemrštěné stopáže. Povýšit homix na psychologickou sondu do zmučené duše zmateného mimozemšťana může napadnout jen pseudokulturního pojídače horkých psů, který se snaží z vypatlaných omalovánek pro nezdatné čtenáře udělat viktoriánský román. Docela xmíchu. Samozřejmě nechybí megalomanské, superkůl bourání mrakodrapů, házení kamióny a jinými gigantickými předměty, které je ovšem v závěru už natolik otravné, že si jeden v pohodě stihne depilovat hrudní košíček, aby mu přes ty elasťáky s velkým "S" nelezly ven chlupy a mohl dělat seksy ramena na překvapivě odpudivou reportérku Blesku, aniž by o cokoliv přišel, když si ti Kryptoňané dávají neúměrně sáhodlouze přes držku. Výsledkem je akorát tak břichobol z eintopfového dortu Pejska s Kočičkou, do kterého kromě celého obsahu špajzky pomleli pár Transformerů a dochutili ho Kategorickým imperativem, jenž funguje jako dokonalé, popkulturní dávidlo. (10.07.2013)

Teď jsem seriózně zmatená, protože si vůbec nevím rady s tím, jak hodnotit film, který se takhle seriózně zlomí. Navíc mě asi nějak oslepil ten poslední záblesk zářivých zubů, protože jako bych zapomněla, čím to začalo, a že to vlastně chvíli bylo něco jiného než výbuchy. Sice to bylo dost generické, ale aspoň to vypadalo, že to někdo promýšlel s jistými záměry. Jenže to jde s objevením Zoda do kytek. Jsem sice velký fanda velkých svalů, ale ráda bych, aby se etická dilemata řešila i jinak než digitální pěstí a extrémně atraktivním úsměvem. (25.03.2016)