Venuše
Venus
Réžia:
Roger MichellScenár:
Hanif KureishiKamera:
Haris ZambarloukosHrajú:
Peter O'Toole, Leslie Phillips, Jodie Whittaker, Vanessa Redgrave, Richard Griffiths, Ashley Madekwe, Tom Brooke, Bronson Webb, Andrea Riseborough (viac)Obsahy(2)
Vysloužilí herci Ian a Maurice jsou dávní kamarádi. Oběma mužům je hodně přes sedmdesát, díky svému přátelství se však útrapám stáří snaží čelit s neutuchajícím humorem a nadhledem. Jejich ustálený a zavedený způsob života se změní, když se k Ianovi nastěhuje jako pomocnice v domácnosti mladičká příbuzná z venkova. I když je protivná, nevychovaná a nevzdělaná, světáckého Maurice osudově okouzlí. Pro něj je Venuší z Velasquezova obrazu. Snímek scenáristy Hanifa Kureishiho a režiséra Rogera Michella, zabývající se vztahem třiasedmdesátiletého muže a devatenáctileté dívky, je navzdory tématu prost jakékoliv laciné skandálnosti a předkládá citlivě natočenou úvahu o herectví, stáří, mládí a nalezení vnitřní rovnováhy. Na sklonku života i na jeho počátku. Ke kvalitě snímku zásadním způsobem přispívá herecký koncert pětasedmdesátiletého Petera O'Toolea, který byl za svůj výkon nominován na Oscara. Pozadu nezůstává ani třiaosmdesátiletý Leslie Phillips a debutující Jodie Whittakerová. Nepřehlédnutelná je i Vanessa Redgraveová v roli bývalé Mauriceovy manželky. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (109)
Na tento film sa mi veľmi dobre pozeralo. Prvá polovica je naozaj vcelku zábavná, plná seniorského, trochu čierneho britského humoru. Tá druhá už je značne vážnejšia, zaoberajúca sa životným bilancovaním, snahou o posledné, aspoň platonické potešenie (Maurice), či tým kam nasmerovať svoj život po zlej životnej skúsenosti, ktorá dokáže človeku vziať pevnú pôdu spod nôh (Jessie = Venuša). To, že film pekne skĺbil humor a komiku s pálčivou existenciálnou otázkou života a smrti, lásky a rozchodu je spolu so skvelými hereckými výkonmi najväčším plusom filmu. Ako kvázi nedostatok sa môže javiť nie príliš originálny príbeh (mladé dievča, ktoré vnesie zmysel do života starého muža). Na druhej strane je to opäť iný pohľad, ktorý je nesmierne pútavý. Výborne sú vo filme vykreslené aj charakery postáv. Predovšetkým Maurice, ktorý aj napriek svojmu vysokému veku nestráca ani kúsok so svojej bohémskej nátury. Takže carpe diem priatelia :-) ()
70%. Pořádně nevím, jak přesně tento film popsat. Byl zajímavě natočen a téma pobláznění starce mladou dívkou bylo ukázáno trošku netradičně, resp. zvláštním poetickým a melancholickým vyprávěním. Tempo bylo takové pomalější, ale nenudilo. V podstatě se nic moc nedělo, ale odehrávalo se strašně mnoho. Fakt nevím, jak přesně vyjádřit své pocity. Každopádně mě to bavilo. A výkon Petera O´Toola byl vynikající, což bych v jeho věku nečekal. Celkově lepších 70%, byl to zajímavě pěkný film. Howgh! ()
Filmů s podobným tématem byly už natočeny snad veletucty, nicméně žádný z těch, které jsem já viděl, nebyl hlavním představitelem zahrán tak fantasticky, jako tento snímek, jehož ozdobou je herectví Petera O'Toolea. Málokterý film byl též tak výborně napsaný. Kdepak, neodvažoval bych se srovnávat tento skvěle vystavěný příběh s nádechem romantiky s Babími léty či Vratnými lahvemi, toto je jiná liga. Venuše je příběh nejen o vztahu starého muže a mladé dívky, je současně příběhem dvou různých (vlastně neskutečně diametrálně odlišných) světů, kde na jedné straně stojí vzdělání, kulturnost, přirozenost, zkušenost, charisma... a na straně druhé jednoduchost, povrchnost, křečovitost. Za vše hovoří scéna, v níž Maurice recituje Venuši Shakespearův sonet a ona jemu na oplátku text nějaké stupidní slátaniny "moderní" popmusic. Příběh starého herce a mladé ošetřovatelky má nádech romantiky, která však naštěstí nesklouzne v plytkost banálních příběhů červené knihovny, čehož jsem se coby největší katastrofy obával v první půlce filmu. Naopak jde o jemnou pygmalionskou variaci, která je duchaplná a skvěle vygradovaná. Venuše je film vtipný, plný krásné ironie, nadhledu, je to též emocionální lahůdka, která se nevyžívá v primitivních popisech mezilidských vztahů, jichž jsou plné televize, nýbrž do hloubky proniká pod povrch všech zůčasněných postav. Zkrátka vynikající film! ()
Snímek o stáří, jemuž se daří vyhnout se patetičnosti, aby jeden hledal s lucernou. Venuši se přinejmenším tohle daří (skoro) na jedničku, přičemž rozumným způsobem tematizuje taková tabu, jako když ne sexuální, alespoň citový s hutně fyzický vztah osob toho nejrozdílnějšího možného věku. Kromě neokoukanými postřehy a marností provázející vědomí blížícího se konce prodchnutého scénáře a hudby sestávající z klasických kousků (Dvořák, Mozart, Satie), melancholických motivů a celkem svěžích písniček Corinne Bailey Rae, trčí z filmu nejvýrazněji neopakovatelný Peter O'Toole, jehož ztvárnění muže, podstatně křehčího, než jakým skutečně je (nebo v době natáčení byl) zůstane pro mě asi jeho nejpůsobivější rolí. Způsob, jakým jaksi zoufale a zároveň elegantně a s umem hodným titulu professor-of-a-pussy (jak se o něm vyjádří jiná postava) usiluje o svou pozdní múzu vyvolává sympatie, jaké by se podařilo dosáhnout jiné geronto-hvězdě stříbrného plátna stěží. Velmi dojemný film. ()
Galéria (108)
Súvisiace novinky
Zemřel „modrooký ďábel“ Peter O'Toole
Odešla jedna z velkých hereckých osobností. Legendární britský herec byl v pátek hospitalizován v londýnské nemocnici Wellington, kde v noci ze soboty na neděli vydechl naposledy. Dožil se 81 let,… (viac)
Tvůrci Tirzy a Venuše zavítají v dubnu do Prahy
Filmoví fajnšmekři mají jedinečnou příležitost shlédnout dva úspěšné snímky současné světové kinematografie a navíc se vůbec poprvé osobně setkat s jejich tvůrci. V rámci 22. ročníku mezinárodního… (viac)
Kdo dnes tuší, odkud se vzalo jméno Venuše? Co znamená „z vln zrozená“? A přece – stále ještě tu žije svět, v němž podobné pojmy měly své místo. Stačí je jen objevit. Třeba u dědka nad hrobem, i když nám je teprve šestnáct. Čím víc člověk ztrácí bujarost mládí a blíží se vidina maximálně důchodu, začíná se nějak více i ohlížet. Za sebou, za svým životem, co dokázal, co nikoliv, kolik se toho dokázal naučit a předat dál, zda si jen užíval, a nebo i pomohl druhým? Dva staříci také kdysi patřili k elitám anglického divadla. Ale nyní vysedávají ráno co ráno – pokud jim skleróza dovolí a vzpomenou si – v kavárně na rohu, u oprýskaného stolu, a přebírají nové pilulky, které jim předepsali doktoři. Na dny své slávy již jen vzpomínají, pokud vůbec, a nejlepším přítelem, kromě jich samotných, je sklenička whiskey s trochou vody... Vše se ale změní toho dne, kdy Ian dostane na výpomoc mladou, ulítlou dívčinu. A kamarád Maurice znovu najde závan života. Nejprve s dívkou vyrazí do divadla, pak do baru, a i když dívce je samozřejmě „starej geront“ spíše odporný, nakonec mezi nimi začne vznikat důvěrné pouto. A kupodivu – přes veškerou Mauricovu snahu – nikoliv erotické. Proto bych všechny, kteří snímek přirovnávají k Lolitě, chtěl upozornit, že tentokrát jde skutečně o něco jiného, byť vnějšková podobnost zde existuje. Díky Mauricovi si dívka konečně uvědomí sebe sama i to, co vlastně od života chce. A Maurice díky ní získá alespoň na chvilku pocit, že je zase mladý. Něco za něco a přesto tato podivná symbióza funguje. Samozřejmě Maurice musí následně čelit Ianově uraženosti, vysvětlovat své manželce, ale všechno mu za těch pár okamžiků radosti stálo. Ostatně, stačí sledovat film od samého počátku – mořské vlny, které se přenesou do obrazu, hrají pak v závěru velkou roli (nechci spoilerovat), a stejně i ten obraz samotný má pak další význam... Zkrátka u tohoto snímku člověk ocení nejen křehký a decentně, a přesto poutavě a vtipně podaný příběh, ale i jemné zpracování obrazu, práci se zvukem, jízdy kamery, hra s druhým plánem (jen si dobře prohlédněte jednu ze závěrečných scén, kdy dívka odchází od kavárny a na dveřích je cedulka Closed / Zavřeno). I takové věci jako vyšetřování prostaty přes konečník, jsou podány nikoliv nechutně, jak by se v tom vyžili američtí filmaři, ale prostě, bez nějakých hnusů, ale i příkras. Na filmu je prostě znát, že je skrz naskrz britský. Tragikomedie míchá jak suchý humor ve slovech („Kniha, víš? Dva kusy lepenky a mezi tím potištěné papíry.“), tak v obraze a narážkách ( z nichž některé českému publiku, neznalému britských herců, mohou uniknout), ale i třeba ve výslovnosti. Zatímco oba bývalí herci hovoří spisovnou britskou angličtinou, Ianova neteř mluví jako tatar a rodnou řeč komolí, jako kdyby byla z jiného světa. Kromě již zmíněných atributů kamera využívá i delší a zpomalenější záběry v polodetailu na tváře jednotlivých představitelů. Ale nikoliv v oné příliš dlouhé verzi jako u Tycových Smradů. Zde záběr netrvá ani pět sekund, a přesto je zcela působivý a dostačující, abychom pronikli do vnitřního světa hrdiny. Pár sekund bohatě stačí. Nesmíme samozřejmě zapomenout na herecké výkony, a to zvláště Petera O’Toolea, který mimochodem oslavil 2. srpna 75. narozeniny. Přece jen na plátně vypadá chvílemi jako stařec, jenž se neudrží na nohou, a o to větší proměnou jeho postava projde v těch několika okamžicích tichého přátelství. Nutno však vyzvednout i všechny ostatní, zvláště Jodie Whittaker, u níž jde o celovečerní debut, a vskutku důstojný, a dále i sekundantů jako Leslie Phillips nebo Vanessa Redgrave. Ve své podstatě jde o smutný, ale krutě pravdivý film, kde zazní nakonec i největší pravda života: „Když umřeš, každý chce být tvůj přítel...“ Krutě pravdivý film s přiměřenou dávkou suchého britského humoru. () (menej) (viac)