Pokánie

Pokání je opravdu film k pokakání, zejména co se audiovizuálního zpracování týče - uhlazené záběry, jimiž zářivě prostupuje světlo, jakoby nás chtěly skrz obrazovku omámit... Nebo při nejmenším podbarvit dojem a emocionální působení, na kterém je celý film postaven. A to je jak jeho největším kladem, tak i záporem, neboť od filmu bych očekával víc, než jen obří sekvenci zamilovaných, snových a drastických záběrů, prokládaných touževnými pohledy a vzdycháním. Narativní linky nejsou zcela ucelené, Joe Wright nám jednoduše sděluje jen to, co potřebujeme vědět, aby se nás jeho Pokání co nejvíc dotklo. Jakoby samotné vyprávění bylo odsunuto až na druhou kolej, člověk pak leckdy může mit problém řádně se do příběhu vcítit a onu ústřední lásku a touhu hlavních postav na plno prožívat... Ale stále se jedná o tak extrémně působivou zálěžitost, že nemohu pod 8/10 (03.02.2008)

Už jsem si tak sumíroval, který film byl letos nejlepší, která režie mě nejvíc zaujala atd. A pak přijde těsně před koncem roku tohle ! ... Silný, mistrovsky budovaný příběh, skvělé herecké výkony a hlavně úžasný výkon na režisérské stoličce. Miluju, když na svou kreativitu režisér strhne pozornost tímhle způsobem, vrcholícím nezapomenutelným, pětiminutovým ! souvislým záběrem apokalypptického vojenského ležení na francouzské pláži .... Velmi silný zážitek, který si bezpochyby zopakuji i na velkém plátnu ... (30.12.2007)

Pokání se báječně hodí k odvysílání na kanálu Prima Love. Taková ta tragická romantika nenaplněné lásky, osudová setkání, touha, vášeň, nedorozumění, odříkání, naděje a zklamání. Producent nešetřil rozpočtem a režisér se snažil udělat z toho vznešenou vizuální žranici s artovým přesahem. Má to ale háček. Pokání na mě nefunguje. Je až moc rozmáchle ambiciózní, nějak se s ním emočně míjím. Oceňované dlouhé záběry mě spíš nudí a ocenit dokážu snad jen vymazlenou scénu pláže u Dankers, kde se obklíčená poražená armáda snaží zapomenout na budoucnost. Při pohledu na vychrtlou postavu Keiry Knightley jsem si uvědomil, že spíš než herečku připomíná lékařskou diagnózu. Pro tentokrát zaujmu při svém hodnocení disidentskou pozici... Celkový dojem: 45 % (21.03.2013)

Dlouhé nestříhané záběry jsou poslední dobou v módě. Napsané, natočené a zahrané perfektně, vše spěje ke zřejmému konci, který však není proto méně působivý, zvláště v porovnání s Brioninou knihou. Přesto na poli romantických dramat z poslední doby nejvýše držím Barevný závoj, a to pro čistě subjektivně mě bližší postavy. Britská filmařina se každopádně opět vyznamenala. Změna hodnocení: Tenhle film si maximum prostě zaslouží. (01.02.2008)

Scénář: Christopher Hampton .. Když jsem před dvěma lety odcházel nadmíru spokojen z kina z filmu Pride & Prejudice, tak jsem si k milované herecké hvězdě Keira Knightley přidal jméno ještě jedno, tehdy úplně nové - režisér Joe Wright. Jeho nový projekt, dokonce se zmíněnou herečkou, se tak automaticky ihned po anoncování zařadil mezi mé vůbec nejočekávanější. Pravda, čekání bylo dlouhé (několikrát odsunutá česká premiéra mne donutila vzít těsně před koncem roku za vděk s projekcí jen na vlastním domácím kině - doplněnou po premiéře i o klasickou kino projekci), ale čeho jsem se na jeho konci dočkal se jen stěží popisuje. Emocionální koncentrát té nejlepší současné (evropské) filmařiny, vizuální lavina nádherně nasnímaných scén, citlivě skládaná kresba příběhu (místy může působit seřazení jistých scén podivně, ale po skončení vám nezůstane jediná z nich neobjasněná a všechny mají v ději své pevné místo), prostě stěžejní filmový zážitek roku 2007 a že takových letos mnoho nebylo. Keira Knightley předvádí opět svůj osobitý herecký koncert a jen podtrhuje zaslouženou první příčku v oblibě. Tyto role jsou pro ní jako stvořené, dámy z vyšších/staroanglických kruhů zvládá bravurně. Prostoru sice nemá tolik, protože v příběhu vystupuje jen na několika místech, ale každé políčko zaručeně rozjasní ještě o něco více než to dělá pan režisér. Její herecký partner, James McAvoy, na tom naštěstí není o nic hůře a s Saoirse Ronan / Romola Garai dotváří stěžejní trojúhelník postav. Atonement se rozprostírá pomalu, stejně jako když údery psacího stroje zaplňují prázdný list papíru, ale v okamžiku, kdy stroj utichne a všechny stránky se spojí v celek tak silně působí. Kde končí možnosti příběhu o lásce, tam nastupuje um filmařského tvůrce a kde končí oku lahodící obrazy nastupuje úchvatný hudební doprovod Dario Marianelli. A přestože není Atonement po celou dobu bezchybné, na konci ten blahý pocit dokonalosti přesto nejspíš mít budete. 90%. (27.12.2007)