Bobby Yeah

Asi půlhodiny po skončení tohoto snímku mého oblíbence Morgana, jsem přemýšlel, jak bych napsal nějaký duchaplný komentář k tomuto bizarnímu kousku, ale nic kloudného mne nenapadlo. Tvorbu tohoto režiséra mám rád, stejně jako nejrůznější morbidní a psycho kousky (je jedno jestli normálně hrané, animované, nebo plastelínové) – tohle byla ovšem prasárna, která neměla pořádně hlavu ani patu – což by ještě ani tolik nevadilo, kdyby mě samotný děj alespoň něčím pořádně zaujal. Bohužel se tak nestalo a na to, že má hodnocení na netu kolem 70%, je to obyčejný průměr, který mi stačilo vidět jen jednou. Trochu zklamání…50% (16.09.2013)

Totálny psycho bizár. Ja netuším, čo to kurva bolo, netuším ani, čo tým chcel autor povedať (asi najskôr nič), ale niečo podobné sa často nevidí. Vlastne som počas celého trvania tohto animovaného zázraku čakal, kedy sa to "záhadné" červené tlačidlo opäť objaví a aké peklo potom nastane. Potom som sa už nechal unášať jedným šialenstvom za druhým, plným slizu a všelijakých možných aj nemožných kreatúr. Toto rozhodne sadne málokomu, pre mňa je však Robert Morgan neskutočne talentovaný umelec, aj keď fakt neviem, čo sa mu pri tvorbe tohto kraťasu honilo hlavou. (01.09.2013)

Tool, Věc, Švankmajer. Při sledování tohohle fantastického kousku mě napadá tolik věcí, až je to radost. Nespoutaná fantazie, kdy jeden bizarní prvek vytváří další a další, je doplněna výbornou hudbou, která mi v jistých tlačítkových sekvencích společně s animací připomněla Tool (Sober, Schism, Stinkfist a další). Rozhodně není tenhle snímek o hnusu, je totiž dekadentní. Dekadence nalézala krásu tam, kde ji dříve nikdo nehledal, proto je tenhle snímek o kráse. (21.03.2024)

Mutácie, brutalita, tlačítka, halucinácie, prelínanie reality a unikátne dizajnérske nápady. Lee Hardcastle sa v rámci jedného LSD tripu rozhodol stať Lynchom a pod pseudonymom si natočil svoju vlastnú verziu Eraserhead (ktorý je v početných scénach doslovne citovaný), bez onoho šerosvitu, zato so zachovanou postindustriálnou atmosférou. Jedinečná bizarnosť a budúca modla filmových sadistov. 85% (28.08.2014)

Po prvotných zhliadnutiach (pri ktorých je pravdepodobné ohúrenie dychvyrážajúcou presnosťou a technickou dokonalosťou Morganovej stop-motion animácie, ktorá patrí k svetovej špičke, smelo po boku Švankmajera či Quay Brothers) je veľmi zaujímavé prejsť aj k analýze spirituálneho presahu Bobbyho Yeah (ako i väčšine ďalšej jeho tvorby). Postavy jeho filmov sa s Kafkovsky nejasným cieľom, časom či priestorom, dostávajú do surreálnych (a nebezpečne fyzicky hmatateľných) svetov, či situácii, ktorým rozumejú samé zrejme iba o trochu viac ako samotný divák. V týchto chaotických nočných morách si prechádzajú tými najhoršími útrapami a absolútnym rozpadom akýchkoľvek istôt, aby napokon dosiahli oslobodenie, nájdenie absolútneho šťastia, možno i vyššej formy vedomia, nie vymanením sa z hrôzostrašných svetov, ale akceptovaním svojho osudu, nájdenie slobody v chaose, nájdenie blaženosti v pekle. Napriek formálnej desivosti mi teda Morganove filmy koniec koncov pripadajú v istom smere prekvapivo krásne, ich vnútro je krehko transcendentné. (11.12.2018)