5 centimetrů za sekundu

Někdo má možná vlakovou turistiku rád, ale mě doslova vytáčely ty zprávy z rozhlasu o tom, kterej vlak bude mít kolik zpoždění. Jenom kvůli tomu, že je to manga, to nebudu nadhodnococat. Neříkám, že graficky to nebylo krásný, to jo. Ale i hrané filmy můžou být pěkně natočené a přitom hrozná blbost. Což se u tohohle filmu téměř povedlo. Fakt jsem se nudil, ale neberu ostatním, že se jim to líbilo, jejich věc. (10.01.2009)

Scénář: Makoto Shinkai .. Mám smíšené pocity. Na jednu stranu neuvěřitelně vizuálně i hudebně podmanivé povídání o odloučené lásce, na druhou kapku jednotvárné a utahané. K dokonalému pohlazení mi stačila úžasná závěrečná píseň, větší část předešlého děje tam byla už jaksi nadbytečná. Nebo jsem jen zrovna neměl tu správnou melancholickou náladu? 70%. (16.06.2008)

A já se k Shinkaiovi přiblizuji ani ne 1 cm za rok, protože recenzi vskutku píši o pár kilometrů blíž k Japonsku než obyčejně. Legrácky stranou, jeho scénáristický styl plný fantazírování doposud nedokázal ve mně zažehnout jakýkoliv druh příjemnějšího pozdvižení a přitom úvodní příběh k tomu měl fajn náběh. Líbí se mi motivační vyprávění o překonávání hranic neznáma k dosažení vytouženého cíle a to ústřední dvojice s naivní ale zarputilou obětavostí činí. Člověka ze západní hemisféry může překvapit konečná netečnost, skromnost ve vyjadřování a projevování citů a emocí, ale přítomné milé souznění hřeje na srdci. I když chápu poselství dalších 2 příběhů, tak mám ve stínu předchozího dílu problém najít logiku chování nejen ústřední dvojice, ale celkově filosofického pojetí tématiky. I když se domnívám, že následující 2/3 anime je o poetickém smutnění nad mírnou osudovostí a citové vytrvalosti, nakonec v mé mysli se to nechtěně vyjímá jako kritika nemohoucnosti. Scénář tomu všemu nenápadně pomáhá přímým uhýbáním od vysvětlování podstatných faktů a nikdy neodpoví na úplně banální otázky typu: "Proč se opět nejelo vlakem? Proč se nevolalo a jen psalo?". I když si nemyslím, že jsem citově vyprahlý, asi jsem už přílíš zvyklý a uzemněný nekonečnou várkou japonského afektovaného a prožívaného nepřiznávání lásky, že další variace k tomuto nepochopitelnému činu a čekání na Godota mě nevytrhnou. Neměl jsem pocit, že je to láska století. Neměl jsem pocit, že jsem dostal pádné důvody k tomu, aby mi bylo líto nevykonané grandiozity anebo naopak uznale přikývl: "Jo, tak přesně takový je život!". Nejlepším prvkem, jako už ostatně vždy u Shinkaie, jsou krásné obrázky doprovázené buďto citlivě zvoleným hudebním doprovodem anebo decentním japonským popíkem. Pokud to úmorné vlečení v něčem ocením, tak je to právě vychutnávání si audiovizuálu, který je skvostný. Ale jen za něj 5* nikdy nedám. (18.01.2022)

Dnes som si len tak, z čírej zvedavosti, pozrel 5cmps, konkrétne druhý krát, či sa mi to náhodou nebude páčiť o niečo viac. Mal som to totiž uložený v spomienkach ako pomalší film s nevýraznými postavami, z ktorého som mal na pamäti akurát animáciu a hudbu, takže ako čistý priemer, no stále mi nešlo do hlavy, prečo má ten film tak šialene dobré ohlasy a niektorí ľudia ho dokonca považujú za veľdielo. Tak som si pripravil čaj, pohodlne si zaľahol, zapol som si to, párkrát som si zazíval a ani som sa nenadal, už to bolo za mnou. Výsledok? Pomalý film s nevýraznými postavami, ktorý sa pravdepodobne snažil divákovi podať nejaké silné posolstvo, ktoré však bolo vyrozprávané formou patetických dialógov, ktoré človeka obohatia max o ďalšie nervy a tak jediné, čo mu ostáva je pozerať sa na peknú grafiku, ktorú však už videl aj tak miliónkrát, pretože pán autor nepríde s ničím novým. Komplexný príbeh nedostaneme a pekný poetický príbeh taktiež nie. Dokonca tam hrá stále jedná istá melódia od začiatku do konca. Tá je síce príjemná, rovnako animácia, ale aj keď prvá menovaná vec tvorí viac ako 60% môjho obvyklého filmového zážitku a vizuálna stránka asi ďalších 10%, najdôležitejší filmový aspekt je v mojom ponímaní obsah a práve tieto vyšperkované, vizuálne nádherné diela, si ho zaslúžia možno aj najviac. Pretože 5cmps mohol byť pokojne najlepším animovaným filmom všetkých čias a dôvodom prečo milujem kinematografiu a všeobecne umenie. Makoto Šinkai si však znovu volí ten istý formát, ten istý námet, ten istý film a človek tak dostane rovnaké h... ako vždycky, akurát zabalené v málinko lesklejšom obale než naposledy. Dobre, to už asi málinko preháňam, ale pointa je snáď jasná. Kedy sa dočkám namiesto pekne vyzerajúcej animácie pekne vyzerajúceho príbehu? (07.03.2021)

Už dávno mnou nelomcovali polovicu filmu zimomriavky, zatiaľ čo druhú polovicu som mal chuť plakať, smiať sa, alebo oboje zároveň. Neskutočne podmanivá atmosféra a teraz nehovorím len o dokonalej animácii, ale aj o dokonalom ohudobnení, si ma získala hneď v úvode, odkazy pre pozorných Shinkaiových divákov, ako bol Chobi a Mimi, predstavovali len akúsi čerešničku na torte. No napriek neuveriteľne veľkom emočnom náboji, ktorý tento film bezpochyby mal, začínam byť z Shinkaiovho rýchleho klipovitého strihu a poviedkového rozprávania trošku frustrovaný. Chce to zvoľniť tempo, nechať tú krásu pomaly prenikať do žíl, pri takejto koncentrácii to obyčajný emocionálny človek ako ja, nedokáže spracovať. Chcem dvojhodinový epicko-lyrický elaborát o láske. :) A ešte niečo. Nepripomínal vám vonkajší pohľad na vlak, vláčik z Miyazakiho Spirited away (najkrajšej filmovej scény vôbec)? Ale možno už len hľadám jablko medzi hruškami. :) (16.06.2008)