Žízeň

Ačkoliv je Žízeň upírským filmem, jsou upíři pouhou zástěrkou - fasádou, která ukrývá nečekaně rozmanité interiéry. Svojí příběhovou podstatou odpovídá Žízeň spíše filmům Pošťák zvoní vždycky dvakrát nebo Jaro, léto, podzim, zima... jaro, než třeba takovému Drákulovi. Ač je zde krve vskutku požehnaně (a málokterý nemrtví je tak poutavý, jako ústřední dvojice), primární roli zastává koncept zločinu/hříchu a nezřízené vášně/pudovosti. Tento (narudlý) koktejl, který divákovi Chan-wook Park namíchal v sobě spojuje upířinu, film noir a skoro až duchovní snímek do jednoho fungujícího celku. (Následuje kapka spoilerů). Hlavní postava je katolický kněz, který se snaží o zduchovnění sebe sama – vnímá tělo i smrt jako něco pomíjivého, důležitá je pro něj duše a víra, jako jakýsi nehmatatelný ideál dobra. Po nakažení se upírskou krví se v něm probouzí potlačované touhy a pudy, které ztělesňuje sexuální přitažlivost k manipulativní dívce a zdánlivé oběti domácího násilí. Tato vášeň a nekontrolovatelné choutky probouzí v knězi jeho stínové já, jež vede nakonec ke zlu. Podobně jako například křesťanství, tak i některá východní náboženství berou nezřízené připoutání se k „věcem tohoto světa“ jako jednu z cest k tragédii a bolesti – kněz se přestává řídit svým vyšším „já“, regulacemi společenskými i morálními (v psychoanalytické hantýrce svým superegem) a odevzdává se skrze postavu Tae-ju svým pudům, svému id a přestává se kontrolovat. Zahazuje kněžský hábit a ve své radosti ze znovunabyté živočišnosti se odpoutává od všech dříve uznávaných konvencí. Avšak to, co se zpočátku zdá jako osvobození jej čím dál tím více pohlcuje, přestává být člověkem a stává se zvířetem (přesněji řečeno dravou šelmou). Na začátku komentáře jsem zmiňoval film noir – konvence a postupy v Žízni jsou natolik podobné klasickým noirovkám, že bych se ji nebál do tohoto žánru z fleku zařadit – ostatně je zde výrazné napětí, neustálá tísnivá atmosféra, je zde femme fatale par excelence, je zde zločin a výčitky svědomí, hrdina tápající na pomezí světla a temnoty, etc. Celkově se jedná o výborný mix žánrů, o nichž bych si nikdy nemyslel, že půjdou tak umně skloubit. (23.08.2018)

Že by Park ztrácel formu? Jak si jinak vysvětlit, že si stejně jako v průměrném Im a cyborg pomáhá nadpřirozenem? Čekal jsem od tohoto filmu hodně a vzhledem majstrštykům typu Olboye, Paní pomsty nebo JSA to byla očekávání oprávněná. Tatam jsou kvanta nádherné hudby z předchozích filmů, bůhvíproč. Výtečná kamera naštěstí zůstala, ale to je asi jediná věc, která mě nezklamala. Ta ovšem nepřekryje plytký příběh, a co mě hodně nepříjemně překvapilo, občas i zaoceánsky působící prvky. Atmosféra by se taky rozhodně nedala krájet, násilí a krvavé scény jsou narozdíl od předchozích filmů až neuvěřitelně samoúčelné. Najde se sice několik skvělých scén, ovšem ohromila mě bohužel jenom jedna (krvavé hraní na flétnu) a to je na 133 minut sakra málo. A film navíc ke konci skouzává spíše do bláznivé komedie, což se mi pranic nelíbilo.Všechno poukazuje na to, že má Park slabší období, ale pevně doufám, že se dalším filmem vrátí do správných kolejí. Nerad bych ztratil nejoblíbenějšího režiséra. Slabé čtyři hvězdy a 70% (31.01.2010)

Predem vseho musim rict, ze aby jste si byli aspon trochu schopni utridit nazor na tento film, je naprosto nezbytne videt ho az do sameho konce. Ne proto, ze konec je nejak zavratne dulezitou casti filmu, ale proto, ze Zizen je od zacatku az do konce protkana scenami, ze kterych clovek muze mit smisene pocity. Ty se vsak jako skladanka utridi v neco vyjimecneho. Urcite to neni film pro kazdeho a jsem si jista, ze bude mit velmi rozporuplne prijeti i u nas v CR, nicmene dle meho nazoru si oceneni z Cannes zaslouzi. Pribeh at uz je sebevic pritazeny za vlasy, pusobi skutecne a plyne a i pres pomerne velkou davku zvlastnich efektu hladce a nekrecovite. Song Kangho by mel byt Jizni Koreu oficialne uznany jako narodni poklad. (10.06.2009)

Původně jsem ani netušil, že Thirst bude opět taková černá a ďábelská komedie jako Parkovi předcházející snímky. Program byl bohužel takový, že jsme se na film dostali až na třetí projekci, kde proti upírskému melodramatu stál kontroverzní Antichrist. Ten nás však nenavnadil natolik a Trier je navíc pěkný úchyl, abychom si na něj pokempili lístky a tak byla volba jasná, alespoň pro mě. Přítelkyně ještě netušila, do čeho vlastně jde, neboť žádný Parkův snímek dosud neviděla a kdyby věděla, co ji čeká, asi by raději zvolila mluvící lišku a uřezané genitálie. Když se za tímto krvavým, pro někoho i příliš násilným, místy dokonce šokujícím a zároveň vtipným počinem ohlédnu, vidím celkem originální pojetí tohoto tématu, které je navíc zpracováno jedním z mých nejoblíbenějších režisérů vůbec. Pokračujeme v nechutnosti, jedna z těch silných scén je ta, kde kněz Sang-hyeon hraje na flétnu, tou však proudí něco jiného než vzduch a právě díky takovým místům se jistě nejednomu divákovi obrátil žaludek. Co se týče té brutality, kdo přetrpěl třeba Martyrs, přežije jistě i tohle. Když pominu tyto zvrácenosti, sex, zabíjení a krev, těchto prvků je totiž ve filmu docela dost, jsou zde i ty divné scény, které mám na Parkovi nejraději. Jedna z nich je ta snová s trojicí postav a kamenem v posteli. Herecké obsazení nemohlo být snad vybráno lépe a Song Kang-ho jako padlý kněz zamilovaný do vdané ženy dokáže výborně zahrát snad jakoukoli postavu. 133 minutová stopáž mi vůbec nevadila a kupodivu bych ani nestříhal. Trochu bych zkritizoval CGI, animace skoků nebyly zrovna zpracovány nejlépe, jsou spíše průměrné, pro film však dostačující. Technická stránka je jak jinak než skoro dokonalá a na takové vizuálně lahodné a umělecké dílo s ladícím hudebním doprovodem je radost pohledět nebo taky někdo bude třeba zhnusen a půjde se tak akorát vyzvracet. (9/10) [MFFKV 2009] (09.07.2009)

Stejně komplexně jako se dříve ve filmech Oldboy a Nebohá paní Pomsta chopil tématu pomsty, rozvádí nyní režisér Park Chan-wook různé aspekty spojené s upírstvím. Upíři na sebe váží mnoho nosných motivů (víra, sexualita, morálka, nesmrtelnost, láska), které v jiných dílech byly pouze naznačeny, nebo singulárně upřednostněny na úkor jiných. Park dokázal do jednoho filmu vtěsnat všechny, přičemž z každého vytěžil maximum. Film tak nedrží jednu stylovou rovinu a náladu, ale s Parkovou inscenační bravurou úchvatně přechází mezi zádumčivostí, absurditou, nadsázkou a vypjatostí. (05.07.2009)