Čierna kniha

Protinacistický odboj v Nizozemí na způsob Hurvajze Verhoevena.. Krvavě rozstřílená těla, rozšmelcované hlavy, barvení na blond všude, prsa Carice van Houten v záběru častějc než zdvižené pravice, strohé zamyšlení se nad relativitou morálky v časech válečného běsnění a jedna černá kniha uprostřed červené knihovny. Nejdražší a komerčně nejúspěšnější snímek země tulipánů je sice vizuálně opulentní, ale po emoční stránce působí velmi často uměle a nuceně melodramaticky. Když úchylný vévoda masa a krve chce, umí brak vysvětit mnohem efektněji.. (12.01.2017)

Verhoeven mě dostal a potvrdil, že prostě umí. Asi nejlepší a nejsyrovější válečný film co jsem za poslední dobu viděl. Někdo tu kritizuje, že je to až moc velká kovbojka, ale to mi osobně nevadí. Hlavně když je akce drsná a nekompromisní. Navíc se mi zdá, že film i dobře vystihuje atmosféru tehdejší doby, nebo teda nevím já to nezažil, ale prostě mi to tak přijde. Neposeru se tentokrát ani z víc jak dvouhodinové délky. Nepotrpím si sice na podobný spektákly, ale v tomto případě nebyla šance nudit se ani minutu a proto dávám zasloužených 95% (26.01.2014)

Verhoeven opět ve formě, tentokráte budující národní pomník historický i kinematografický. Minimálně do té doby nejdražší film ze země oranžových tulipánů (nebo tak nějak) na ty peníze opravdu vypadá, a to je u válečného filmu vždycky plus - i když tohle je vlastně film špionážní, bez ohledu na to, kolik střel tady vychrlí všechny ty MP-40 a MG 42;) Bohužel ani půvaby Carice van Houten (pokud pravé, tak mám novou bohyni) a naopak dokonale hnusný Waldemar Kobus (Franken) nedokáží zamaskovat přehnanost akce, přílišnou podivnost krom upřeného pohledu ničím nevysvětleného Müntzeho chování, a hlavně úděsnou natahovanost zápletky. Carice sice dokonale hysterčí, když nepříčetně řve: "Copak to nikdy neskončí?!", ale i kdybych přistoupil na to, že je to symbolická obžaloba neutuchající lidské krvežíznivé vygumovanosti - na což poukazuje i finální záběr, ve kterém se počítá s tím, že vám dojde, že jste v první minutě (před dvěma a půl hodinami) viděli titulek Izrael, 1956, a že tudíž začíná Sinajská válka - pořád mě to nezbavuje pocitu, že je to přiléhavé z prostého důvodu chabé práce s nůžkami. Ale to už se dlouhé roky sepisovaným scénářům stává... A kde jinde by si měl Verhoeven dát záležet na svých rukopisných "chuťovkách", než právě tady, kdy mu navíc celá holandská filmová byrokracie líbala řiť za to, že se rozhodl vrátit domů a ukázat světu, zač je toho kolaborace. Jenže tentokrát zkrátka přetáhl strunu, a poslední půlhodina je jeden obrovský tyjátr pro tyjátr. Jenže když on je to prostě řemeslně tak parádní pokuk, a hlavní hrdinka je opravdu jako panenka z plakátu, kvůli kterým si naši dědečkové a pradědečkové mysleli, že stojí za to umírat (kromě svobody, královny, a tak). Prostě budu asi chtě nechtě muset dát osmdesátku, i když nebudu mít úplně čisté svědomí kvůli tomu scénáři. (21.08.2011)

Ještě žádná černá kniha mě tak nenapnula, jako právě tahle. Z mixéru do kterého Paul Verhoeven hodil lásku, akci, válku a drama vyšel povedený míchaný nápoj, který osvěží a zachutná a troufnu si říci že je i velmi originální, byť průhlednej . Navíc se na něj krásně dívá, dá se v něm totiž vidět Carice van Houten drsně křehká to žena. Zkrátka čtyřhvězdičkový míchaný nápoj, co jsem si nedal naposled. (28.10.2007)

Znamenité drama, které přerušilo šestileté čekání na film (naposledy nadprůměrné sci-fi Muž bez stínu) od provokující režiséra, upozorňuje svérázným pohledem na nesmyslnost války. Rozhodně tu ale nespoléhejte na žánrovou zkušenost. Holandský režisér Paul Verhoeven si stále potrpí na detail (kamera neuhne před ničím), v jednotlivých scénách působí staromilsky (i když je vyškolen ve zběsile sprintujícím Hollywoodu), nepodléhá exhibici (i když i ta se několikrát nabízí). V rodném Nizozemí tak natočil válečný melodramat v cynickém kabátě, ve kterém prodal svůj vypravěčský talent. A bez velkých gest k nám tak doputovala velice příjemná rozprava o válkou zkoušených osudech. Oproti například českým filmům má Black Book skutečně silné postavy, zejména pak zvrhlé a zákeřné, a překvapivě jim vévodí protřelá žena, co se, sic je Židovka, ani ve světě „nemilosrdných“ (jeden dobrák by se našel) Nácků neztratí. Po masakru rodičů se dostává do centra partyzánů, odkud díky svému půvabu a buldočímu zápalu nemá tak daleko do postelí věčně opilých nacistů, kde se dají sehnat vzácné informace pro odbojová hnutí. Osudy ústředních postav se několikrát promíchají, Verhoeven se nebojí nějakou (námi vnímanou) zásadní postavu jen tak odkrouhnout, nepopiratelné hrdinství v tu ránu vystřídá pořádná zrada. Herecky pak vedle elegantního Nácka-dobráka Sebastiana Kocha kraluje bezchybná Carice van Houten, jejíž postava je hlavně výborně napsaná, a tak si jde nelítostně za svým a ustojí všechny proměny svých Rachel i Ellis (ač se sebevědomě natřásá před nadrženými Němci nebo potupně lapá po dechu pod nánosy výkalů). Black Book je velice chytrým filmem, i když v závěru ztrácí na tempu; chytrým natolik, že se několikrát přehoupne do kýče, tu zase do napínavého vyprávění hitchockovských kvalit, tam zase přiostří v neskrývaném naturalismu. 80%. (18.02.2008)