Tobruk

Tři problémy: 1, Rozhodně si nemyslím, že by Marhoul trávil večery nad teoretickými statěmi filmových badatelů, kteří zkoumají mimoobrazová pole a vztah mezi vnějškem a vnitřkem záběru (kupř. pohled postavy mimo záběr evokuje omezení rámu filmového obrazu). O avantgardních postupech nemůže být v případě Tobruku řeči. Marhoul sjel pouze očima rozpočet, dal si dohromady jedna a jedna, a kdykoliv směřovalo k akci, vystrčil ji mimo obraz tím, že přesunul postavy mimo dění – a kamera, jak známo, nemůže zanechat postavy samotné a musí je následovat. Z epochálních válečných bitev zaznívá ve filmu pouze zvuk, a to proto, že je několikanásobně levnější – a proto mazaně využívanější – než dekorace a triky v záběrech. 2, Ochotníci a naturščici posbíraní ze všech koutů republiky výrazně kontrastují s vypulírovaným vizuálem. Pokud chtěl Marhoul se svým kameramanem dovršit mimetické schopnosti fotografie (a takovému způsobu by biomechanické herectví bez emocí odpovídalo), pak mi není jasné, proč nám v každém třetím záběru odhaluje okolní svět jiným způsobem než zrak a předvádí se. 3, Protože jedinec neovládá v Tobruku prostředí, ale prostředí jedince, není možné se na zdecimované postavy empaticky napojit. Nadto lezou Marhoulovi do snahy vyprávět kontinuální drama různé vycpávky a velké scény, které se ale s kontinuálním dramatem neslučují, a navíc, jak řečeno v bodu jedna, všechny tyhle vycpávky a velké scény kamera míjí, tudíž se nelze divácky napojit - stejně jako na postavy - ani na ně. Vcelku lapálie, pane Marhoul, třebaže úmyslná. (03.05.2009)

Nejodvážnější český filmový projekt za poslední léta. V době, kdy domácí produkci v uplynulé dekádě suverénně vévodí "chcípácký film", pro mě Tobruk představuje něco jako malý zázrak, malé zjevení. Bez záruky návratnosti se pustit na české poměry do tak velkého plánu, nezbývá mi než před tvůrci smeknout. Přiznám se, že jsem snímku nevěřil. Nicméně zvědavost zvítězila a do kina jsem zavítal. Naštěstí byly mé obavy rozptýleny hned po několika minutách projekce. V hlavě mi utkvěla poslední věta Bluntmanova komentáře k tomuto filmu. Gitaiovy filmy Tobruk opravdu připomíná, nejvíce Kippur (tematicky nejblíže), jeden ze tří, které jsem měl možnost od Amose Gitaie zhlédnout. Vcelku mě zaujal článek o autorském záměru publikovaný na oficiálních stránkách, pod nímž je podepsán režisér a scénárista Václav Marhoul. Tam doslova píše: "Jsou dva druhy válečných filmů. Prvním je filmový popis dané historické události, která událost zobrazuje jen svým vnějškem, svojí formou a spíše rezignuje na jednotlivé životní osudy vojáků, kteří se jí účastnili. Druhou možností (a tou je případ zamýšleného filmu TOBRUK) je postižení niterných pocitů lidí, kteří se dostali do vypjaté situace. [...] Ambicí zamýšleného filmu TOBRUK je, že nemá fungovat jen pro pamětníky a pro diváky se zálibou ve vojenské historii. Měl by být sdělný pro většinové obecenstvo, měl by nabízet základní otázky ve smyslu hledání lidských hodnot s tím, že na tyto otázky nesmí nabízet z komplikované skutečnosti jen takový obraz, jaký dokáže většina diváků bez problémů přijmout." O tomto tvrzení by se dalo sáhodlouze polemizovat. Můj názor je takový, že Tobruk, ač se navenek tak možná tváří, osudy jednotlivých vojáků téměř neodkrývá, divák o nich neví téměř nic. Jsou jen náhodně vybranými, na kterých je bitva o Tobruk zobrazena. Přijde mi, že si režisér ve výše dvou zkráceně uvedených tvrzeních protiřečí. Právě klasický válečný film je určen většinovému obecenstvu, jelikož nároky na diváckou pozornost a spoluutváření děje nejsou příliš vysoké. Tento film není pro každého, proto osobně neočekávám nějaké závratné tržby. Velkou nápovědu mi dal samotný konec, který bude konzumnímu diváku dle mě spíše proti srsti a z kina odejde "nespokojen". Také mi občas přišlo, že Marhoul motá páté přes deváté, jako by občas nevěděl, co přesně chce natočit. Nicméně je až s podivem, že podobný film mohl vzniknout právě u nás. Tobruk je kvalitním počinem, ale minimálně v domácím prostředí zůstane nedoceněn, i když Český lev za kameru je téměř jistý. Dvěma slovy: minimalistický (velko)film. A taky za tu odvahu musím dát 4*. (30.09.2008)

Ani nepamätám, kedy som si naposledy zašiel do kina na český film. Po naozaj dlhom čase som to skusil s týmto novým vojnovým snímkom. Domov som odchádzal pomerne sklamaný. Očakával som predsa len trochu viacej. Z pohľadu českej produkcie je to mierne nadpriemerný film, ale vo svetovej konkurencii nedosahuje ani len priemeru. Myslím si, že si neskúsený režisér Václav Marhoul naložil príliš veľa, keď sa pustil do historickej vojnovej drámy. Tie tri hviezdičky dávam asi len preto, že som to zhliadol na veľkom plátne v kine. *** (28.11.2008)

Po nemalých očekáváních přichází jenom malé zklamání. Nekřečovité herectví (Nebřenský by hravě zvládnul padoucha v nějakém hollywoodském velkofilmu), plně profesionální ozvučení, „náladě“ okamžiku přizpůsobivá kamera. Tobruk zná své limity, sebevražedně nezdolává těžko dostupné mety (jediný průlet letadla se odehrává v noci) a umí překvapit syrovým naturalismem i nesmírně silnou, třebaže eklektickou scénou náhlého psychického zlomu. Nejvíc se mi líbí jeho pragmatismus obsažený hlavně v odpovědi na otázku, proč se člověk někdy zachová tak a jindy onak. Prostě protože válka. Škoda roztahané poslední třetiny a odfláknuté charakterizace postav. Můj obdiv k odhodlání režiséra a zbytku štábu to ale nijak nedegraduje a pokud Marhoul časem zpracuje 700 stránek svých deníkových zápisů do knižní podoby, koupím si ji na projev stejné úcty, kterou on prokázal 11. východní divizi. 75% Zajímavé komentáře: imf, DaViD´82, Bluntman, C.C.Baxter, Macik (14.09.2008)

Půjdu proti, odhaduji, nejrozšířenějšímu pohledu zdejších uživatelů. Rozhodně nemám pocit, že by vadou Tobruku byla jeho neschopnost vylíčit své postavy. Jde spíše o neochotu a dle mého názoru nedůslednou. Sám bych si dovedl představit, že film unese odhození většiny, možná všech scén, které obsahují nějaký dialog o něčem jiném, než je tady a teď. Právě ony mi přišly nejslabší. Ani život vycházkový, s výjimkou dialogu u nočního moře, mi nic nedával. Přiznejme si to, ze stovek a stovek válečných filmů už dávno víme, že vojáci jsou obyčejní lidé, kteří mají nějaký pěkný, jakžtakž realistický mírový sen a někdo na ně doma čeká. Pojmout povahu obyčejného člověka neobyčejně a nově vyžaduje kus mistrovství, které scénaristovi IMHO chybělo. Je jen dobře, že se tomuto příliš nevěnuje a škoda, že vůbec. Konečně vojáci sami ve filmu přiznávají, že ke svému zázemí nemají žádný přístup a jejich činy zřejmě nijak nesouvisí s jejich původem. Jejich povahy formuje, či zhmotňuje až válka sama. Minulost vojáků nemá pro film v podstatě význam, pokud to není právě film o jejich minulost (zajímavou výjimkou je boj českých antisemitů proti antisemitskému nacizmu). Z desítek filmů zase tušíme, že vojáci občas strašně chlastají a chodí za kurvama... Čím je tedy Tobruk aspoň trochu výjimečný? Odidealizovaním válečného hrdinství. Pravda, zase taková vzácnost to nebývá, ale jen u filmů o válkách prohraných: americký Vietnam, ruský Afgánistán, německá a japonská druhá světová... U vítězného tažení proti režimu, jenž prokazatelně páchal genocidu, jde o vzácnost, byť ne o absolutní jedinečnost. Umírání je ošklivé, nedůstojné. Hrdinské činy nepřinášejí ani slávu, ani kýženou záchranu životů. Boje jsou odosobněné přestřelky na dálku nebo ještě neosobnější dělostřelecké ostřelování - náhle přijdou a náhle odejdou. Boj je jako poušť - fádní, únavný s občasnou bouří... Silné ***. (20.06.2010)