Tohle se stává jen druhým

V parafrázi Davida Wagoneara jedné indiánské básně o smrti zní verše „Vážka odnesla třpyt kaluže, / ptačí vejce jsou kameny, všechny bobule uvadají, / bez tebe mé oči nerozlišují světlo a stín, / a ďůlek obou očí vyschl. / Jdu bezcílně jako moje nohy mezi trním a kameny / a myslím na tebe na tvé šílené cestě bez těla.“ Tento film je podobnou básní, obrazově sevřenou, nesentimentální, čirou, vypovídající o cestě pozůstalých k znovunalezení rovnováhy, k uvědomění si sebe sama v novém světě, světě deformovaném náhlou samotou. Citlivě vypointovaný snímek mne nadchl především svým hlubokým ponořením se do zápasu lidských duší s osudem, dokonale podaného obrazově i emotivně. Nemohu přitom opomenout ani strhující herecké výkony obou hlavních představitelů. Především Marcello Mastroianni zde mistrovsky vyjádřil stav, kdy „pták v mém hrudníku zčernal a zmlkl, / kde muž by stál, já sedím. Kde by seděl, / já ležím a hořím. Kde by hovořil, tam se / můj hlas scvrkává do tmavé díry.“ (01.11.2008)

Proklamovaná autobiografičnost z toho rozhodně cítit je. Catherine s Marcellem hrají výtečně. Natočené to není vůbec zle. Co tu tedy hapruje? Teoreticky vůbec nic, jen mě to ani trochu nezaujalo. Přišlo mi to emočně zcela pusté. A přitom jsem přesvědčen, že autorčiným záměrem byl naprosto přesný opak. (16.08.2008)

Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí. (17.01.2011)

Poměrně velmi kruté autobiografické drama, které mě ovšem emočně téměř nepohltilo(až na pár silných scén) a nechalo zcela chladným. Nebýt uchvatného a naprosto realistického výkonu Catherine Deneuve, která film odtáhla..tentokrát odehrál Marcelo pouze druhé housle, měl bych s celkovým hodnocením trošku problém. A do čeho si opravdu musím rýpnout, je naprosto nevhodně zvolená, silně iritující hudba, téměř při každém tónu jsem měl chuť DVD vyrvat z přehrávače, opravdu velká škoda, že zrovna hudba, která měla podpořit melancholický nádech filmu, byla tak otravná a alespoň mně částečně pokazila dojem z filmu. Nakonec i přes určitá negativa, která ve mně film zanechal dávám nadprůměrné hodnocení, jinak 3,5*. (25.08.2009)

Vyborna psychopatologicka drama , ktorou si prešla i sama reziserka - sama spomina, ze musela pochovat dieta. Rodicia by nemali pochovavat deti, no ale svet je drsny a tvrdy ako vsetci dobre vieme a zivot sa s ludmi moc nesere. Humor tu zase nebude, jednak je to krehka nadoba, ktora sa castym pouzivanim rozbije na crepy a jednak s humorom opatrne. Reziserka sa divakom zveruje so svojou traumou prostrednictvom 2. hercov, a to konkretne Marcella Mastroianniho /velka Zranice, La Notte/ a catherine Denevuve /African/. Mlady par sa skryva vo svojom byte pred svetom a liecia si svoje bolesti. Vyborne su hlavne rozhovory, bystry divak hned zisti ze daco velmi zle sa stalo. herecke vykony su genialne : 100 % (29.09.2020)