Pád

Cela se mi líbila víc (ačkoliv nebyla tak moc inspirována Dalím, což je zase obrovské plus pro Pád), zřejmě hlavně díky tomu, že na mě nepůsobila tak dlouze. Pád začíná doslova a do písmene úchvatnou (a ze všech nejlepší) černobílou scénou podkreslenou druhou větou Beethovenovy sedmé symfonie, pokračuje velice slibně, úžasné snové výjevy prokládá vcelku sympatickými nemocničními příhodami, postupně odkrývá kaskadérův příběh, nechybí mu drama ani vtip, malá Catinca Untaru je napůl roztomilá a napůl otravná, Lee Pace připomíná Nicolase Cage (což mě během sledování Řekni, kdo tě zabil nenapadlo ani jednou). Před koncem se to ale celé začalo nějak vléct, takže než jsem se dočkal emotivního a působivého finále, stihl jsem se lehce nudit. Pozitiva jednoznačně převládají, ale bez chyby to není. (21.04.2013)

Dokud divák nedokáže nahlédnout pod fenomenální obrazovou stránku, čeká ho barevné nic. Singhova geometrická přesnost, s jakou ve spolupráci s debutujícím (!) kameramanem nakládá s mizanscénou, je neskutečný útok na divákovo estetické vnímání, bez další podpovrchové vrstvy by ale film zničil sama sebe. Jaká radost dozvědět se, že Singh zachází ve skutečnosti ještě dál, než Burton s ambiciózní Velkou rybou. Vznikly dvě hodiny na téma "vyprávění a vizuální interpretace posluchače", kde se zároveň střetává mysl dítěte s dospělým. Krásně jsou zvýrazněny problematické úseky, kterou se sebou obtížný posun z diegésis na mimésis nese. Neodvážím se odhadnout, kolik studií lidské fantazie a paměti tenhle scénář ke zhotovení potřeboval a kolik jich ještě podnítí. Jistě jen vím, že další zhlédnutí je nutností, minimálně abych si ujasnil, nakolik do toho ještě zapadá závěrečné dumání nad místem kaskadéra v procesu natáčení (které se celý film tvářilo jako vedlejší kulisa). (01.12.2011)

Pokrokové, no žiaľ len v náväznosti na predchodzu. Podaktorí síce namietajú, že ide o totožné opájanie sa pominuteľnými pestrofarebnými čačkami a tvárnymi panorámami ako pri potulovaní sa v duševne chorom mozgu sériového vraha, ale aj keď v týchto dvoch pitoreskných zjavoch kedykoľvek nájdete súhlasné odchýlky, dovolím si nesúhlasiť. Pravdaže, opakovane nemožno rátať so žiadnym príbehovým prevýšením, ktoré by nás prinútilo nedýchať, ale onu prepeknú rozdielnosť zisťujem v inom (precítenejšom) zornom úhle vôči radovej historke. Pokiaľ "Cela" uväzňuje nevzrušivou náplňou, jak na potvoru rajcuje iba zvodným obalom, tak "Pád" priam sáče z útesu racionálnych stanovísk do rokliny žalov/vzkriesení a nabáda nás k agilnému percipovaniu, tzn. (aspoň pre mňa) je pútavejší. Nepojednáva sa tu o hĺbavých hypotézach, ale sa predostiera bájka o piatich dobrodruhoch do ktorej vsadiť akékoľvek naše súženie nebude vôbec problém. Inak Catinca Untaru vyniká a celý ten elegicko-rozmarný nádych mi proste sedí. (01.11.2010)

Tarsem Singh je moje krevní skupina. Můžu tu začít nadávat, že se bohužel několikrát opakuje, že struktura příběhu je téměř totožná s Celou a že vyprávění je neskutečně přímočaré, ale nechci, protože jsem s tím neměl problém. Neměl jsem pocit, že se snímek rozjíždí pomalu, právě naopak, okamžitě jsem byl okouzlen vizální stránkou, úhly kamery a podobnými titěrnostmi, které opravdu dokáži ocenit. Sice jsem se zpočátku nepříliš dobře orientoval, ale to se vzhledem k "naskočení do rozjetého vlaku" dalo očekávat. Scénář není žádná bomba a je jasné že se snaží na diváka zaútočit, skrze ověřené principy, ale i tak mě po několika minutách příběh nadchnul. První linie odehrávající se v nemocničním prostoru je perfektní, decentně nasnímaná, ovšem i tak nesmírně působivá, dokonce i dějem. Lee Pace jako Roy je nesmírně přesvědčivý a role mu padla jako ušitá na tělo, téměř to samé mohu říct o Catince Untaru, která je kouzelná svou přirozeností. Oboum se daří posouvat snímek přesně do těch míst kam patří. Ani druhá linie není špatná, i když chvíli jsem měl problém přistoupit na tu hru. Vyprávění o pomstě je vizuální žranice, ale postupem času i funkční část filmu sama o sobě. Jeho propoutanost s reálným světem, s minulostí Roye a současností 'Roye a Alexandrie' je opravdu působivé. Přestože dějovým vypravěčem je Roy, jako filmový divák musím za vypravěče/zprostředkovatele považovat právě mladičkou Alexandrii, díky čemuž se dočkáme "šílených" kostýmů (geniální Eiko Ishioka kloubí svět japonského animovaného filmu a dospělé dobrodružné podívané), zajímavých dětských představ a neotřelých nápadů. Právě Alexandria v jeden moment přebírá otěže vypravěče a přidává do příběhu své vlastní motivy. Kritizovaný konec není ničím jiným než se smířením s vlastním životem, zatímco postavy jsou nuceny umírat (a jejich smrt je vzhledem k vypravěčce drsná), Roy si mohl - za pomoci své posluchačky - uvědomit, že sebevražda není tím správným východiskem. Nepovažoval bych Fall za geniální film, ale jeho nekritické přijetí (zejména na západě) je pro mě naprosto pochopitelné. Svěží snímek, na který se rád podívám znovu, neboť na nudu jsem neměl ani pomyšlení. (30.08.2008)

Radost pohledět, ale utrpení sledovat. Závěrečná třicetiminutovka sice mnohé zachraňuje, ovšem že Singh notně vykrádá sebe sama již ve druhém filmu, to zastřít nedokáže. Zkusit to do třetice s tím, že by k práci na těch svých nádherných obrazech přibral i scenáristu, tak to by nemuselo být nutně na škodu. (20.02.2009)