Obsluhoval som anglického kráľa

Obsluhoval jsem anglického krále přestává minutu po minutě, sekundu po sekundě být filmem a stává se reklamou... na pivo. Na český film poměrně netradičně a odvážně vyprávěný film (vše je nám podáváno skrze ústa starého Dítěte, kterého skvěle ztvárňuje Kaiser, jenž si dovolí tu scénu zrychlit, tu zpomalit apod.), ve kterém nefunguje nakonec zhola nic a ani ty Kaiserovy psí oči to nezachrání. Menzel se snažil obsáhnout všechno a nechybí mu nápady (úvod jako jedna z raných grotesek ad.), ale jeho poetika zde působí kašírovaným dojmem, ve scénách s nahotinkami je až starečky uslintaný a pouhé dvě scény z celého filmu jsou v rámci vyprávění dobře inscenovány. Obsluhoval jsem anglického krále mě sice méně iritovalo než Hřebejkovo Horem pádem, ale ve výsledku je to mnohem horší film (chybou je, že Menzel považuje diváka za hlupáka, a tak mu musí dobové záležitosti předžvýkat hlas vypravěče a "myšlenku díla", vhodnou k poetice muže s proutkem na festivalech, několikrát pro jistotu zopakovat), ve kterém stojí za pochválení maximálně kamera a vhodná hudba Aleše Březiny, dva prvky aspoň trochu navozující atmosféru. Velcí herci zde mají malé role a otrocky figurkaří, chybí jim překvapivě schopnost pointovat dialog, postavám jako takovým zas motivace a toporný Barnev s jedním výrazem na celý film není postava, s kterou by se dokázal divák ztotožnit, popř. s ní cítit. Na tak drahý český film (85 milionů) překvapí svou nepovedeností vyloženě rušivé triky, do oka bijící televiznost celého projektu a také odsouzeníhodné podbízení se většinovému divákovi. Podle Menzela jsou dnešní lidé "zlí, hloupí a zločiní", jeho Obsluhoval jsem anglického krále je zase film "tezovitý, hloupý a do dnešní doby nevhodný". (12.01.2007)

Kdo jiný se mohl ujmout adaptace slavného románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále než Jiří Menzel. Film nás provází životní cestou pikolíka, který se snaží o uznání ve svém oboru, bohatství a milující ženu. Za války se ožení s Němkou a po válce není v době politických zvratů (únor 1948) uznán ani jako Němec, ani jako milionář a tak je mu hotel a všechny jeho peníze zabaveny a je odsouzen na 15 let. Bulharský herec Ivan Barnev zvládl svou roli dobře a Oldřich Kaiser, který představuje stejného hrdinu po letech a vypráví nám svůj příběh, dostal po dlouhé době slušnou roli, kterou zvádl výborně. Jiří Menzel mě nezklamal ani scénářem ani režií, ale na pět hvězdiček to není. Na druhou stranu nechápu hodnocení některých uživatelů, kteří dají hvězdičku nebo dokonce odpad, ale samozřejmě, že je to jejich názor. (28.11.2007)

Menzel se vrátil za kameru, aby ukázal další tvář lidskosti. Jenže zapomněl, že když v jeho dřívějších výletech fungovala, bylo to díky upřímnosti a ne díky tomu, že se naivní hrdina s pitomým úsměvem protlouká světem falše - aby se v něm nakonec začal sám s radostí rochnit. Režisérova libůstka v adaptování jasně daných figurek, která tak dokonale funguje v Postřižinách, tentokrát fatálně selhává ve chvíli, kdy se z Krále začne stávat pokus o něco víc. Ten totiž nevyhnutelně vyzní zcela hloupě. Češi jsou buď zbabělci nebo ublížení vlastenci, Němci nežijí ničím jiným než oddaností Hitlerovi a když už přijde Vítězný únor, nesmí chybět usměvaví komunisté, kteří přece chtějí vše rozdělit lidu. Copak může být něco polopatičtější, než právě tyto figurky? V takových chvílích mizí z tváře poslední úsměv, který pramenil z toho, že když už nedostanu pořádný příběh, alespoň je vinoucí nit ověšena mnoha pokusy o "milé výjevy ze života". Bohužel těch pasáží, kdy se neděje zhola nic a skupinka bodrých obtloustlých pánů mlsně kouká na polonahou slečnu, je moc. Tak moc, že se z Menzelova plánovaného kariérního vrcholu stává občas až mučení a důkaz, že u kvalitativního dna českého filmu se může ocitnout opravdu kdokoli. (19.10.2008)

Krátce řečeno: Noční můra Laury Mulvey. Obšírněji řečeno: Jiří Menzel je chlípný prase. Vlastně se není čemu divit. Do sedmačtyřiceti žil s maminkou, a ta mu prosím chystala snídaně do postele. Ženil se pozdě, protože mu staromládenectví bylo pohodlnější, teprve v roce 2004 s o čtyřicet let mladší studentkou Olgou Kelymanovou. Rád křížil paže na prsou, anebo vsouval při natáčení jednu ruku napoleonsky mezi knoflíky kabátu... a oddával se zhoubné neřesti onanie, či preferujete-li hovorovější češtinu, honil tágo. Na sex jako takový ve filmu nikdy nedojde, poněvadž s tím, jak odolával Menzel ženitbě, závažně pokulhával i jeho pohlavní život. Žena byla a je Menzelovi nedosažitelným barvotiskovým obrázkem. Radikální feministky upozorňují na to, že slast pohledu na barvotiskové obrázky, skopofilie, je jedním z hlavních požitků, které film divákovi nabízí. Vztah k pohledu se ale liší podle pohlaví. Feministky mluví převážně o tzv. mužském pohledu, pro který je podle ní film vystavěn. Mužské postavy jakožto zástupci diváka jsou nositelé pohledu zaměřeného na ženu-obraz, charakterizovanou právě svým bytím-pro-pohled. Zjednodušeně řečeno, divákův voyeurismus a sadistická touha zmocnit se obrazu ženy na plátně jsou uspokojovány identifikací s hrdinou příběhu, kterému je takovéto zmocnění dovoleno. Není jím zde ovšem číšník Jan Dítě, nýbrž a přednostně režisér sám. (17.11.2009)

Král je mrtev, ať žije...kdo vlastně? :-) čtyřicet s do krve odřenýma ušima, jediný, kdo vyčnívá, je minimalisticky přesný Martin Huba a snad ještě Julia Jentsch. 5 problémů: 1. autististický Dítě Ivana Barneva. Ještě horší než děti v Narnii a to už je silné kafe. 2. Až příliš uhlazená adaptace. Nikde žádný spodní proud, syrovost, naléhavost. 3. Marionetový "příběh" , v němž jsou bezduché postavy na drátkách posunovány scénáristou odnikud nikam. 4. Klasická bolístka českého filmu : tezovitost, doslovnost, klišovitost. Ve větším než malém množství. 5. Film byl pro mě příliš dlouhý, široký a tupozraký. (24.04.2007)