Shoah
Obsahy(1)
Shoah představuje nestandardní dokumentární dílo zabývající se holocaustem. Více jak devítihodinový snímek je výsledkem pětadvacetileté práce autorů a neobsahuje žádné dobové záběry z války nebo obodobí těsně po konci války. Skládá se výhradně z výpovědí očitých svědků. Přeživší účastníci tehdejšího dění dostávají šanci zprostředkovat ve filmu svoje rozmanité zkušenosti a zachovat je tak pro další generace. Jejich vzpomínky často ožívají při návštěvě místa činu (např. tábor Treblinka), často to však není vůbec třeba. Zachycení výpovědi této odcházející generace je hlavním úkolem filmu, čemuž také Lanzmann mnohé podřídil. Vzniklo tak svou délkou i charakterem unikátní dílo, které v mnoha směrech překračuje hranice "pouhého" dokumentu. (jakub.uck)
(viac)Videá (1)
Recenzie (79)
Dokument jako takový se jistě velkým dílem zasluhuje o zachování tohoto smutného dědictví naší civilizace a tomu nelze dát nic jiného než plný počet hvězdiček. Co se filmařské kvality týče, ta je také ne velmi vysoké úrovni s ohledem an dobu vzniku. V dokumentu (možná proti očekávání) nenajdete v celé jeho stopáži jediný archivní záběr, či hudební podkres. Jedná se v podstatě o prostou řadu interview s přeživšími holokaustu (z obou stran tábora - dá-li se to takto zjednodušeně vůbec rozdělit). Přesto zde najdete řadu velmi silných momentů. Trochu mi vadilo, že se Lanzmann při stříhání nepokusil o větší linearitu, občas se skáče docela chaoticky v čase, případně by šlo dokument sem tam proložit i nějakým faktografickým komentářem, aby se divák rychleji orientoval. Další věc, kterou jsem lehce neskousnul, bylo občasné Lanzmannovo až příliš sugestivní podávání otázek dotazovaným, které mi připadalo, že občas zbytečně tlačí na pilu, nebo někdy zbytečně přerušuje vypravěče, či se ho ptá pořád na to stejné. Ale konec konců u toho se dá přivřít oko, pokud vezmu v potaz, jak dlouho a kolik materiálu musel Lanzmann nasbírat a následně nastříhat, kolik lidí musel najít a přemluvit k rozhovoru, dokonce několik natočit i skrytou kamerou, což bylo jistě dost riskantní. Nelze než vyslovit obdiv nad takovým monumentálním a systematickým dílem. Tento film by měl patřit k povinné výbavě - ne každého filmového fanouška, ale každého člověka vůbec! ()
Dokument nám pouštěli už na základce, ale tenkrát jsem tomu nevěnoval extra pozornosti. S odstupem času a zájmem o dané téma jsem si ho celý pustil až nyní. Oproti novodobým dokumentům je tohle natočeno velmi odlišným způsobem a pustit to dnešní, řekněme mladé či mladší generaci lidí, tak bude pro ně asi velký problém to dokoukat, ne-li vypnout po několika minutách. Stopáž je samozřejmě hlavní příčinou a přiznám se, že zpočátku byla odrazující i pro mě, na jeden zátah jsem to nedal. Největší problém vidím v pozici překladatelů. Když se lidé začnou zpovídat, nejdříve slyšíme vše Polsky či Německy a až posléze se začne překládat. Tohle mě štvalo neskutečně. Být zde titulky přímo, mohlo se ušetřit tak dvě hodiny času. Přístup Lanzmanna nebyl někdy úplně profesionální. Když opomenu, že tam hulí jedno cigáro za druhým ( ale chápu, prostě jiná, free doba kinematografie ), tak jeho někdy až časté skákání do řeči či tlačení na přeživší ať promluví, nebylo to na místě. Jak jsem si před puštěním tipl, tak dokument se zaměřuje čistě na vyhlazovací tábory, to je potřeba zdůraznit. V tomto ohledu mi tu však některé chybí. Máme tu samozřejmě Osvětím, Treblinku a taky Chelmno, okolo těchto tří se budeme motat nejčastěji. Jen letmý pohled a pár záběrů ze Sobiboru a Belzecu. Majdanek je vynechán kompletně. Tohle mě hodně zamrzelo. Nevím, jestli se tak Lanzmann rozhodl skrze dostupnosti komunikace s přeživšími daných táborů smrti, no kdoví. Pokud bych měl hodnotit pozitiva, největší váhu tu mají samozřejmě židé, kteří si tímto peklem prošli a měli tenkrát možnost vyprávět. Velmi mě překvapila účast českých židů, kteří tady dostali vesměs nejvíce prostoru - Glazar, Muller, Vrba. Lanzmann si dal práci a cestuje po celém světě - New York, Korfu, Varšava či Jeruzalém. Uslyšíme však i obyčejné lidi, kteří v okolí táborů žili, nebo pracovali na dráhách a měli vše z první ruky. Taktéž zpověď některých bývalých SS a dalších pracovníků. Tajně pořízené záběry při výslechu strážného Suchomela ( Treblinka ) jsou takovým diamantem. Tohle dnes už prostě neuvidíte a v jiných/starších dokumentech taky ne. Konfrontace SSáka Oberhausera ( Belzec ) v hospodě při čepování piva je skvělá. Ten sice skoro nic neřekne a dělá netykavku ale člověk alespoň vidí, jak selhaly poválečné rozsudky, nejen, bývalých strážných, kteří směšnými tresty v pohodě dožívali. Nejlegračnější je ta klasika, že nikdo nic nevěděl, všichni všechno popírají a vlastně za nic nemůžou. Z již zmíněných táborů tu máme spoustu záběrů. Pro člověka, který tato místa nikdy nenavštívil to může být alespoň částečný obrázek, ale určitě bych doporučil samotnou návštěvu kteréhokoli místa. Dnes jsou hlavně už i trochu jiná a upravená s muzei. Šoa možná nebude ten nejlepší dokument o holocaustu ale v určitém kontextu a ohledech je jedinečná a nemá konkurenci a ani už nikdy mít nebude. ()
Jsem velmi rozpačitá, tohle by, jak píše gabina(a), normálního slušného člověk nudit nemělo. Ale stalo se. Je mi líto, leč nesporně zajímavé téma je zabito způsobem svého zpracování. Skutečně se nudím, když poslouchám něčí výpověď ve dvou jazykových mutacích po sobě. Tvůrcům šlo zřejmě o autentičnost, to bych uměla pochopit, ale neumím pochopit, proč ji neřešili raději titulky, než živým překladatelem, bohužel nikoliv simultánním. Za obsah by si tento dokument skutečně zasloužil minimálně pět hvězdiček, ale za své zpracování maximálně jednu. ()
Veľmi nezvyčajný dokument zaradený v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorý sa na holokaust díva s odstupom a necháva na divákovi, aby zaujal postoj. Tá nezvyčajnosť spočíva vo forme, ktorá je veľmi detailným rozprávaním suchých faktov viacerými autentickými svedkami, pričom divák má možnosť si z jednotlivých informačných čriepkov poskladať celý obraz vyhladzovania. Tvorcom patrí veľké uznanie za tie dlhé roky námahy, za vytvorenie rozsiahleho diela, ktoré podrobne dokumentuje túto čiernu škvrnu ľudských dejín. Nechcem spochybňovať veľký prínos tohto diela, jeho silné posolstvo, ale ja sa vždy snažím pozerať na kvalitatívnu stránku filmu, najmä tú umeleckú (hoci mnohí tvrdia, že v tomto prípade to nie je možné). No a tu musím spomenúť veľké negatívum (asi jediné zásadné) a to, že je dokument zbytočne umelo naťahovaný. Najviac je to citeľné v scénach s nezmyselne použitou francúzskou prekladateľkou, keď režisér položí otázku po francúzsky, prekladateľka ju preloží trebárs do poľštiny, Poliak rozpráva a rozpráva, potom sa to prekladateľka snaží všetko prerozprávať do francúzštiny (až vtedy nabehnú anglické titulky), pričom samozrejme jej rozprávanie obsahuje množstvo nepresností. Neviem presne, o čo tu režisérovi išlo, či o nejaký francúzsky patriotizmus, takže silou-mocou musel zaradiť do dokumentu veľké množstvo francúzštiny, hoci sa v dokumente žiadni francúzski Židia nevyskytujú (okrem režiséra samotného). Dokument bol umelo naťahovaný aj ďalšími spôsobmi, ako príliš dlhými, ničnehovoriacími zábermi krajiny (tie mali samozrejme zmysel, ak išlo o autentické miesta), či idúceho vlaku. Ale dosť negatívneho pohľadu, dokument je inak skvelý, nesmierne pôsobivý, s mnohými pre mňa novými šokujúcimi informáciami. Paradoxne sa javí fakt, že bohatí Židia zo západu cestovali do koncentračných táborov prvou triedou, bol som šokovaný tou desivo dokonalou nemeckou organizáciou mašinérie smrti, ich systematickosťou vyhladzovania. Nechýbajú pohľady z rôznych strán, ktoré nevykresľujú v najlepšom svetle ani domácich Poliakov (antisemitizmus), už vôbec nie Ukrajincov (horší ako SS-áci) a napokon ani samotných Židov (vykorisťovali miestnych). Obzvlášť pôsobivé je svedectvo nacistu Suchomela (tajne nasnímané), ktorý s nemeckou dôkladnosťou opisuje celý proces. Trochu mi vadil spôsob, akým režisér kládol otázky (napr. tá dookola kladená hlúpa otázka "Ako ste sa cítili?") a jeho občasná necitlivosť. ()
„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu. () (menej) (viac)
Galéria (24)
Fotka © IFC Films
Zaujímavosti (8)
- Devět a půl hodiny filmu vzniklo z tří set padesáti natáčecích hodin. [Zdroj: kniha Středoevropan volbou - Timothy Garton Ash] (periHK)
- Celkových 350 hodin filmového materiálu, které Lanzmann pořídil, jsou přístupné ke zhlédnutí na webových stránkách Muzea holokaustu Spojených států amerických. (PetrHendrix)
- Z filmu čerpal spisovateľ Jonathan Littell pri písaní mohutného románu "Láskavé bohyne" ("Les Bienveillantes") z roku 2006. (Hamaradža)
Reklama