Goyove prízraky

Je známou skutečností, že se v hraném filmu setkáváme ve většině případů s hlavním hrdinou. Jsou však také díla-podobenství s kolektivním hrdinou, panoramatické pohledy, které jsou zaměřeny na určité téma, myšlenku, pocit nebo nadčasový pohled. PŘÍZRAKY nesporně patří do toho druhého, vzácnějšího typu. Ač je film natáčen ve Španělsku, většina herců a personálu pochází ze USA a Španělska, případně dalších zemí, nese rovněž nepopiratelné české prvky. Základní myšlenkové schéma - v podstatě věčné téma vztahu jedince a mravu, umělce a moci - je rozvinuto do šíře i hloubky zásluhou Lorenzovy postavy. Obrat "Neber to osobně" je - alespoň pro současný čas naší země - nepopiratelně postkomunistický a obecně příznačný pro zlomová dějinná období; Španělsko na přelomu XVIII. a XIX. století je určitě jedním z možných dominantních příkladů. Stejně pozoruhodné je i pojednání mučitelských praktik inkvizice s příznačnou scénou Lorenzova doznání, že je ve skutečnosti lidoop, který své lidství předstírá (mimořádnost této scény je dána jejím dějištěm; Lorenzo je k doznání donucen mučením při návštěvě v rodině své bezbranné, nevinné oběti z vězení inkvizice); výstižně to charakterizuje jeho skutečnou povahu bezectného, zbabělého manipulátora; srovnáváme-li jeho zbabělost s Goyovým napadnutelným křehkým lidstvím, je náš závěr jednoznačný. Postava Francisca Goyi je spíše než hlavním hrdinou průnikem do bouřlivého dialogu "napříč časem" mezi nešťastnou Ines a praotcem mravně zchátralých jedinců Lorenzem. PŘÍZRAKY jsou dalším Formanovým vrcholným dílem. Způsob, jakým postihl dobové španělské prostředí, úroveň, na které je zpracován jeho scénář, i vyústění (v tomto ohledu mi připomíná podobně nedoceňovaný Peroutkův román POZDĚJŠÍ ŽIVOT PANNY nebo jeho drama ŠŤASTLIVEC SULLA), i výstižné zachycení francouzských okupantů spojuje jeden společný jmenovatel: symbiotickou doménu represe a demagogické fráze. Goya tu vystupuje jako typický - rovněž nadčasový - jedinec šedé zóny, tápající, nerozhodný, ustrašený i zastrašovaný, ale se svědomím a vůlí; jako umělec si však zachovává integritu a svědectví, které vydává jeho štětec, zůstává neúplatně neúprosným. Z hereckých představitelů pro jsou pro mne dominantní dva: Javier Bardem a Natalie Portmanová v proměnách svých postav. Závěrečná scéna odvozu Lorenzových tělesných pozůstatků, doprovázená pološílenou Ines, svírající osvojené nemluvně, a za nimi klopýtajícím zestárlým Goyou, je výmluvným podobenstvím o dějinách obou minulých století: toho idealistického předminulého XIX. i toho krvavě bezuzdného XX. Výmluvné je i mlčení kolem tohoto filmu. Katolická církev, jen váhavě se přiznávající k temné části své rozporuplné minulosti, i liberalismus, slunící se v kultu lidských práv, tu dostávají ne příliš lichotivá připomenutí praktik, jež jsou rovněž součástí jejich minulosti (v bonusových rozhovorech se opakovaně objevuje věta, že tuto část své historie Španělé neznají, Bardem i Gomez dodávají, že se jedná o vůbec první natočený film o tomto období španělských dějin). Forman v zenitu své tvorby, ale i v podzimu svého života zůstává tím, kým vždy byl: neúprosným, poučeným analytikem a kritikem své doby. Kritikem nadčasově nesmlouvavým, klasikem, který pozvedl i americkou částí svého života naši kinematografii na doposud - a asi i nadlouho - nepřekonanou, skutečně světovou úroveň. (11.07.2008) (menej) (viac)