Samotář Jim

Až příliš nenápadný a obyčejný film, který se pyšní výbornými hereckými výkony (mně zvláště zaujala Mary Kay Place jako stále optimistická matka rodiny, i když všichni ostatní jí jen využívali) a zajímavou režií Steva Buscemiho, ale něco mi tam chybělo. Hlavního hrdinu bych popsala sice jako osamělého, ale navíc taky úplně blbého a egoistického chlapa, který se ve své "beznaději" ještě s chutí utápěl. A takové postavy mi moc nesedí... (02.10.2006)

Tak tohle se mi pořádně zalíbilo až napodruhý. To jsem teprve ocenila tu melancholickou odevzdanost Jima a naprostou dekadentní humornost scén (nejen) z tréninku basketu, do něhož se promítá ta beznaděj a zbytečnost Jimova života ("Tak a teď si dělejte, co chcete, já nevím, co říct.") Jeho "povzbudivá" řeč před zápasem je taky dobrá. Celkově ta postava nemá bejt sympatická - naprosto monotónní, nešťastnej chlap, co v zájmu nejlehčí cesty občas řekne svejm milovanejm pravdu, která bolí, jen proto, že se mu prostě nechce hledat vhodnější slova a takhle to má se vším - chová se jako sobec, protože to vyžaduje nejmíň úsilí, někoho milovat se mu nechce, protože vztah dá práci... Přesto mi Jim nějakým způsobem sympatickej byl, asi za to může Casey, kterej mi poprvý v jeho kariéře tak přišel a ta role mu sedla. A ačkoli doteď nevím, jestli vlastně hrát umí (i když v Zabití Jesseho... byl samozřejmě skvělej), zajímavej typ to každopádně je a vůbec - sem stejně tyhle domněnky nepatřej, protože se mi v roli flegmouše Jima moc líbil. Takže, Já se jdu napít vody. (09.07.2010)

Caseyho už jeho hlas predurčuje hrať takéto depresívne postavičky ... ohromne ma baví. Ten nevedel čo so sebou .. jedného by z neho aj porazilo. A tá jeho mama ... nešťastná to osoba. Bavil ma príbeh, ako to Steve natočil a hudba tiež výborná. Apropo, v správnom americkom filme, by to basketbalové družstvo zázrakom vyhralo, či? Silná štvorka pre tento nenápadný film o obyčajných životoch. (29.09.2017)

Životaschopná dráma so smutnými charaktermi- hoci nie vždy im ten smútok nájdete na tvári- čo poteší. Ak vás apatia obchádza alebo nebodaj ste k nej náchylní, bude pre vás tento príbeh ozaj užitočný. Sledujúc chronicky deprimovaného chlapíka, čo sám za i pred sebou uzavrel všetky cesty a došiel do štádia, že už to ani neľutuje, bude vás to ťahať k úsmevu, lebo pochopíte, aké je to smiešne, aká absurdná ulita tá apatia vlastne je..... (09.11.2008)

Ze své samostatné pouti životem se do rodného hnízda vrací 27letý mamánek s jedním baťohem, „chronickou beznadějí“ a dvěma kufry.“ Zpátky ke svým rodičům, kde se už přiživuje i jeho stejně nešťastný a stejně odevzdaný starší bratr. Vlastně jediným až nepatřičně šťastným člověkem v téhle famílii je matka rodu. Steve Buscemi vytvořil kouzelný snímek, který dokáže vyvolat nejen pobavený úsměv, ale třeba i přinést do vlastního života trochu víc tolerance a pochopení ke svému okolí. (jenom škoda, že jsem to neviděla zhruba o 6 hodin dřív :- ))) špatné načasování ). A panové si můžou rovnou přidat * navíc. Už jenom za naději, že i na posledního nekňubu, bez peněz, bez střechy nad hlavou, bez jiskry, kterému to nejde ani v posteli, může (možná) někde čekat někdo jako Liv Tyler. A že i maminčin mazánek, který se ne a ne odlepit od její sukně by mohl být pro někoho chlapským vzorem. Iluze k nezaplacení. (21.07.2006)