Samotář Jim

Toho Affleckovic kluka Bena jsem nikdy nemusel... ale jeho brácha Casey... To je jiná třída. Když nahodí ten svůj nechápavý, znuděný výraz, má u mě napůl vyhrané. Lonesome Jim je melancholicky působící film, který je jako stvořený pro šedivé, podzimní odpoledne, když máte chuť se na všechno vykašlat a udělat něco se svým životem. A chápu, že někomu se nemusí zdát pozvolné tempo a minimální dějová linka, jenže je to ten typ filmu, který zůstává v paměti pekelně dlouho díky vyjímečně citlivé atmosféře. (27.06.2008)

Je to trojka, ale jen tak tak. Mám tenhle unavený styl filmů o obyčejném životě rád, ale tentokrát ve mně sledování lapálií hlavního srouly vzbuzovalo spíš nechuť. Tak nesympatickou nulu aby jeden pohledal (ano, já vím, že celá ta povedená rodinka tam byla schválně), aspoň na Liv Tyler že se dalo dívat, protože ta vypadala, že si na nic nehraje. (30.01.2012)

Populární herec Steve Buscemi se ve své režijní tvorbě cíleně zaměřuje na životní outsidery, o kterých prohlašuje, že k nim měl před svým hereckým úspěchem nebezpečně blízko. Tentokrát se nepohybuje mezi hospodami a hospodskými flamendry jako ve své prvotině Můj nejmilejší bar, ale popisuje životní pocity mladého muže, který se v 27 letech bezcílně protlouká životem a živí se venčením psů. To není právě dobrá základna pro zdravé sebevědomí, navíc s vědomím, že rodiče už ve svých 20 letech založili úspěšnou firmu a celý život bez škobrtnutí dokázali pracovat na svém americkém snu. Jimův bratr je na tom stejně a po rozpadlém manželství i ztrátě zaměstnání musí vzít zavděk prací v podniku svých rodičů za minimální mzdu. Továrna díky asijské konkurenci má totiž už časy prosperity dávno za sebou. Jeho jediným záchytným bodem je trénink žákovského basketbalového týmu totálních looserů, kteří už 14 zápasů nedali jeden jediný koš. Tohle je východisko nenápadného nezávislého filmu, který úmyslně rezignuje na snahu nějak šokovat a lacině bavit. Zaměřuje se ale celkem zdařile na citovou drobnokresbu svých hrdinů a může se opřít o spolehlivé herecké výkony. Samozřejmě s výjimkou Liv Tyler, která nikdy nebyla, není a nebude charakterní herečkou, je to prostě modelka, která využívá svou sympatickou tvář půvabné holky od vedle a naštěstí nekazí a scénárista spolu s režisérem po ní nechtějí žádné herecké zázraky. Celkový dojem: 75 %. (14.10.2011)

Až příliš nenápadný a obyčejný film, který se pyšní výbornými hereckými výkony (mně zvláště zaujala Mary Kay Place jako stále optimistická matka rodiny, i když všichni ostatní jí jen využívali) a zajímavou režií Steva Buscemiho, ale něco mi tam chybělo. Hlavního hrdinu bych popsala sice jako osamělého, ale navíc taky úplně blbého a egoistického chlapa, který se ve své "beznaději" ještě s chutí utápěl. A takové postavy mi moc nesedí... (02.10.2006)

Tak tohle se mi pořádně zalíbilo až napodruhý. To jsem teprve ocenila tu melancholickou odevzdanost Jima a naprostou dekadentní humornost scén (nejen) z tréninku basketu, do něhož se promítá ta beznaděj a zbytečnost Jimova života ("Tak a teď si dělejte, co chcete, já nevím, co říct.") Jeho "povzbudivá" řeč před zápasem je taky dobrá. Celkově ta postava nemá bejt sympatická - naprosto monotónní, nešťastnej chlap, co v zájmu nejlehčí cesty občas řekne svejm milovanejm pravdu, která bolí, jen proto, že se mu prostě nechce hledat vhodnější slova a takhle to má se vším - chová se jako sobec, protože to vyžaduje nejmíň úsilí, někoho milovat se mu nechce, protože vztah dá práci... Přesto mi Jim nějakým způsobem sympatickej byl, asi za to může Casey, kterej mi poprvý v jeho kariéře tak přišel a ta role mu sedla. A ačkoli doteď nevím, jestli vlastně hrát umí (i když v Zabití Jesseho... byl samozřejmě skvělej), zajímavej typ to každopádně je a vůbec - sem stejně tyhle domněnky nepatřej, protože se mi v roli flegmouše Jima moc líbil. Takže, Já se jdu napít vody. (09.07.2010)