Déjà Vu

Déjà Vu mě velmi mile překvapilo. Zpočátku jsem byl dokonce naprosto nadšený jeho nápadem a propracovaností. V polovině však scénář uhne příliš hollywoodsky mainstreamovým směrem (přičemž jeho logika mizí) a mé nadšení opadá. V otázce cestování časem totiž upřednostňuji pohled "Whatever happened, happened" před "You can change everything". Přesto tento film pokládám za velmi dobře odevedenou práci, na kterou se vyplatí podívat. (29.08.2010)

Zabavilo mě to víc, než Leeho "Inside man", ale během všech těch vtipnejch momentů, kdy se vědci snaží vysvětlit Denzelovi princip toho jejich časostroje jsem vypínala mozek, těhle věcí jsem si užila dost ve "Hvězdné bráně". Kdyby člověk nad tímhle přemejšlel, brzo by se zamotal do časovejch paradoxů, takže je lepší jen se nechat unášet po povrchu. Použití onoho časostroje totiž skýtá dost zajímavý možnosti, ať už je to honička v autech nebo šmírování krásné Pauly Patton, když se sprchuje. Navíc Denzel v hlavní roli je špičkovej a potěší i menší role Vala Kilmera nebo šílenýho Joeyho spolubydlícího Adama Goldberga. Škoda že motivy teroristy vlastně zůstaly nevysvětlený (nebo jsem to jaksi prošvihla, ty nejasný plky a hrozby se nepočítaj), na druhou stranu je to fakt napínavý a zábavný od začátku do konce. 75% (12.04.2011)

Původně jsem chtěl napsat, že narozdíl od staršího bráchy, který se čím dál víc ztrácí ve svém filmařském světě (čímž se výsledky jeho práce postupem doby víc a víc vzdalují divákovi), u Tonyho platí, že "Déža ví"...jenže po zprávách o Top Gunu 2 si tím už nejsem moc jistý:) Nicméně faktem zůstává, že Déjà Vu je tradičně "tonyscottovsky" svižně a řízně natočený dejmetomuthriller s poměrně originálně zavariovaným příběhem o cestování v čase. Na jakékoliv logické námitky v případech tohoto fenoménu rezignuji, takže když mi to někdo dobře zahraje a podá zabalené do vkusného obrazu, vidím před sebou příklad toho, jak by mohli vypadat třeba Lovci Dinosaurů (však víte, ti co v nich Ben Kingsley s bílým hárem posílá lidi na safari do pravěku a začne se přitom zgruntu měnit historie), kdyby je dostal do ruky schopný realizační tým a ne banda kreténů. Ano, tvrdím tady, že Déjà Vu je scifárna hodná srovnání s Rayem Bradburym. K tomu je to řemeslně výborně zpracovaný kus filmu. Ale má to háček - i když mi nedělá problém vybavit si lecjakou scénu, byly mi v podstatě jedno, zajímalo mě jenom to, jestli se ty jednotlivé postupně se objevující indicie nakonec seřadí za sebe tak, abych mohl na konci udělat "Jó, dobře vy." A stalo se. Jenže i tak je pro mě Déjà Vu snímkem, který sice někomu doporučím, když se mě zeptá na nějaký inteligentní akční film, ale pokud si mám vybrat, jestli se podívat znova, nebo radši sáhnout pro něco z mé filmotéky, nebo i něco nového, u čeho jsou předpoklady dobré "zábavy", Scottovo dílo i přes svoje shora popsané kvality nevyhraje. Je to sice schizofrenní, ale pro mě osobně to zkrátka vychází všehovšudy na 70%. (28.10.2010)

Na "Déjà Vu" zaujme především to, jak jeho scénář přinesl ideální rámec pro stylový vývoj režijního rukopisu Tonyho Scotta. Po extravagantní "Domino", kde nespolehlivá vypravěčka dávala prostor k okázalému formálnímu hýření, působí nadcházející Scottův projekt jako zdánlivé zklidnění. Ale při tom režisér pro své hrátky s impresí okamžiku za pomocí kombinování různých kamer, materiálů, rychlostí snímání i postprodukčních procesů našel ideální uplatnění ve zdejším vyprávění, které v zásadní prostřední části pracuje s možností nahlížet do probíhajícího času v minulosti a při tom měnit úhly pohledu. Ve svých vrcholných scénách tak film přináší divoce fragmentarizovaný pohled na souběžně probíhající dvě časové roviny, ale právě díky vizuální stylizaci se zde divák ani na chviličku neztrácí. "Déjà Vu" právě v tandemu s "Domino" představuje dva vrcholy pozdního období Scottovy filmografie, kde dostal ve scénářích ideální rámce pro své formální experimenty - v jednom případě k bezuzdnému divočení v zájmu zvýšení expresivity a blouznivosti předkládaného vyprávění a na druhé straně paradoxně k jejich nasazení pro maximální přehlednost i věrohodné zobrazení fantaskních elementů potkávajících se časových rovin. (17.11.2020)

O tom, že scénář je jedná totální fantasmagorie, se nebudu přít s nikým, ale že nemá Tony Scott v oboru ‚high speed‘ klipařiny konkurenci, mi nevymluví nikdo. Takové vizuální šminky, které s kameramanem Paulem Cameronem maluje, by jim záviděl celý kosmetický průmysl. Děj odsýpá svižně a vědom si své prostoduchosti občas zajde tak daleko, že čekáte, kdy Denzel Washington lišácky mrkne nejenom na kolegy, ale i do kamery na diváka. Jediným problémem se tak může jevit až závěr, ale způsob, jakým duo scénáristů prokličkuje mezi kompromisem, kdy je třeba volit mezi osudovostí a úlitbou divákům lačnícím po jednolitých vyústěních, je vlastně na poklonu. Překroucená a vtipnější variace na Minority Report, která u mě nad Spielbergem na body vyhrává. (26.01.2009)