Krádeže a vlámania

Původně jsem zamýšlel tři *, ale nakonec se to ve mně celé rozleželo a jdu směrem nahoru. Oscarový Anthony Minghella se komorní londýnskou romancí vrací po tříleté odmlce a jeho nejnovější dítko je v mnoha ohledech velmi atypické. Sám si napsal scénář a nutno podotknout, že jeho hůře srozumitelné dialogy jsou zřejmě pod vlivem stejnojmenné divadelní hry přeplněny metaforami v už tak komplikovaném podání. Ambiciózní intelektuál a dobrosrdečný spolumajitel dobře prosperující firmy Will Francis v něm podstupuje riziko, aby pomohl neúplné bosenské rodině. Riziko takové, že vedle honby za viníky opakovaných krádeží podlehne kouzlu bosenské muslimky a je ochoten vsadit letitý partnerský vztah, který se vší pravděpodobností uvízl na mrtvém bodě. Minghella se snaží zachytit zdánlivé banality naší každodennosti (postavy působí jako naši sousedé či přátelé), nesoudí, ale zahlcuje nás emocionální plnokrevností životních pravd, které nás den co den obklopují. Škoda jen, že skvěle vykreslené postavy utápí v již zmiňovaných dialozích, které se třeba v případě výměny názorů přetavují na dva monology. Příkladem jest svérázná hádka Willa s Liv, do které zasahuje vřískající dcera. Celé atmosféře naopak přispívají herci i obrazová věrohodnost kameramana Benoîta Delhommea. Neokázalé herectví Juda Lawa nezklame, jak už jsme si ostatně zvykli, a mnohými osočovaná Robin Wright Penn (nominace na British Independent Film Awards) mi tu jednoduše sedla. Zarážející je naopak závěr v podobě nejen Willova ušlechtilého jednání (ušlechtilý je ostatně i v okatém případě možné náhodné nevěry s vlezlou prostitutkou), ale právě i jeho partnerky Liv, která i přes nevěru svého muže křivě vypovídá u soudu a svou těžko uvěřitelnou úlohu s kamennou tváří přijímá. 70%. (16.01.2008)

Will a Sandy jsou dva staří (teda jako že nejsou staří, ale znaj se dlouho) kamarádi, kteří spolu vlastní firmu, zabývající se architekturou. Jejich firma je několikrát vykradena partou zlodějíčků, ve které je i Miro, syn Sarajevské utečenkyně (uff, to je slovo). Willovi (Jude Law) dojde trpělivost, a sám si v noci hlídá svoji firmu, aby načapal zloděje přímo při činu a sledoval jej. Druhý den navštíví jeho matku Amiru (Juliette Binoche), která jej něčím zvláštním přitahuje. Jakmile ale Miro zjistí, že Will u nich byl, vše matce prozradí ... Filmu toho nelze moc vytknout, není zde žádný zásadní problém, ale jako celek mi to přišlo příliš plytké. Film není ani moc romantický, ani moc dramatický, ani moc akční ani žádný jiný - prostě takový nijaký. Jednotlivé postavy jsou sice docela fajn, ale jako by se jednotliví herci snažili moc nevyčnívat, takže i oni mizí v té šedi obyčejnosti. Jediný snad kdo stojí za zmíňku je "jugoslávka" Juliette Binoche... (17.09.2008)

Drama o spletitom milostnom trojuholníku. Anthony Minghella mi az na jednu skvelu vynimku (nie, nema v nazve pacient) vzdy pripadal ako extremne nudny a nadhodnoteny reziser. A tymto filmom mi to znova potvrdil. Pritom namet uvedeny v popisu obsahu je skvely a ponukal mnozstvo emotivnych scen. Lenze v Minghellovom podani to je cely cas nemastne neslane a utahanane. Cely cas som znudene sledoval film bez toho, aby ma poriadne vtiahol do deja. Napriklad taky Pedro Almodovar by z toho netradicneho milostneho trojuholníku vydoloval neskutocne emocie. A aj ked by do toho asi primiesal aj nejake incesty alebo aspon homosexualov, tak by to stalo za to. Slaby vysledok ma mrzi aj kvôli hercom, ktori sa snazia, ale ich snaha je marna a ich sceny pôsobia strasne umelo. Dialogy su plne mudier jak z nejakej encyklopedie. Napriek tomu vsetkemu som bol ochotny dat slabe tri hviezdicky, ale uplne to pokazil zaver na súde. Uz som len cakal, kedy sa vsetci zacnu objimat, alebo niekto zborovo zacne tlieskať. Remake v lepsom prevedeni by som si rad pozrel a herecke obsadenie môze ostat rovnake. 5/10. (26.11.2017)

Tenhle film honí hodně zajíců najednou a horko těžko s odřenýma ušima je na konci přeci jen dožene. Všechno nakonec zůstane řečené jen napůl což je asi i dobře. Nic na světě není černé nebo bílé. Vše má pro i proti. Snaha najít kompromis by měla být součástí lidské zralosti. Odpouštění taky. No a to je asi vše. 80% (15.01.2019)

Ze Dveří dokořán vypouští Minghella hned několik závažných témat. Je to partnerská krize, nevěra a lži v osobních vztazích, je to střet západních obyvatel se subkulturou přistěhovalců z chudších částí světa, kteří se musí živit obyčejnými pracemi, je to naděje, že i zlé skutky je možné napravit tak, aby se ze všech zasažených stali lepší lidé. Přestože režisér honí několik zajíců najednou, je to do sebe propletené tak dobře, že při pozorném sledování divák neztratí nit a v příběhu se neutopí. Celek ale má jednu podstatnou slabinu – příběh je propracovaný dobře, ale je chladný. Neroztřese vám kolena jako Návrat do Cold Mountain, neudělá vám knedlík v krku jako Anglický pacient. Dívá se na něj dobře a nenudíte se, ale to neviditelné pouto, co vzniká mezi stříbrným plátnem a divákovou duší, tu skoro necítíte. Jen občas, ale málo. Právě tady se ukazuje, že zkřížení vztahové roviny se sociální je příliš velkým soustem, aby po emocionální stránce utáhlo obě rozehrané roviny. V závěru jsem pak měl co dělat, abych si pointu nějak rozumně vyargumentoval. Celý příběh je z dnešní reality, ale vyústění filmu je z pohádky. Nechci říct, že by to tak nebylo správné, ale skutečnost bude v 99 procentech případů jiná. Minghella věří v dobro a v naději. To je dobře, ale Dveře dokořán to trochu přibouchlo. (10.12.2006)