Krádeže a vlámania

Původně jsem zamýšlel tři *, ale nakonec se to ve mně celé rozleželo a jdu směrem nahoru. Oscarový Anthony Minghella se komorní londýnskou romancí vrací po tříleté odmlce a jeho nejnovější dítko je v mnoha ohledech velmi atypické. Sám si napsal scénář a nutno podotknout, že jeho hůře srozumitelné dialogy jsou zřejmě pod vlivem stejnojmenné divadelní hry přeplněny metaforami v už tak komplikovaném podání. Ambiciózní intelektuál a dobrosrdečný spolumajitel dobře prosperující firmy Will Francis v něm podstupuje riziko, aby pomohl neúplné bosenské rodině. Riziko takové, že vedle honby za viníky opakovaných krádeží podlehne kouzlu bosenské muslimky a je ochoten vsadit letitý partnerský vztah, který se vší pravděpodobností uvízl na mrtvém bodě. Minghella se snaží zachytit zdánlivé banality naší každodennosti (postavy působí jako naši sousedé či přátelé), nesoudí, ale zahlcuje nás emocionální plnokrevností životních pravd, které nás den co den obklopují. Škoda jen, že skvěle vykreslené postavy utápí v již zmiňovaných dialozích, které se třeba v případě výměny názorů přetavují na dva monology. Příkladem jest svérázná hádka Willa s Liv, do které zasahuje vřískající dcera. Celé atmosféře naopak přispívají herci i obrazová věrohodnost kameramana Benoîta Delhommea. Neokázalé herectví Juda Lawa nezklame, jak už jsme si ostatně zvykli, a mnohými osočovaná Robin Wright Penn (nominace na British Independent Film Awards) mi tu jednoduše sedla. Zarážející je naopak závěr v podobě nejen Willova ušlechtilého jednání (ušlechtilý je ostatně i v okatém případě možné náhodné nevěry s vlezlou prostitutkou), ale právě i jeho partnerky Liv, která i přes nevěru svého muže křivě vypovídá u soudu a svou těžko uvěřitelnou úlohu s kamennou tváří přijímá. 70%. (16.01.2008)

Sociální rodinné drama, něco jako Ztraceno v překladu (nevím proč, ale hrozně mi to připomělo právě tenhle film) v ohodně lepším podání na téma samota, odcizení, nepochopení a samozřejmě jak jinak také hledání lásky. A je to cesta, po které mě sice bavilo kráčet, ale bohužel se u mě nakonec stejně setkala s jistým nepochopením. (05.02.2007)

Film na mňa pôsobil veľmi rozpačitým dojmom a mal som problém ho vtesnať do pár viet komentára. Našťastie som naďabil na komentár Mattyho, ktorý to vystihol presne: "Minghella dobře zrežíroval to, co špatně napsal." Scenár bol, matematicky vyjadrené, príliš divergentný na to, aby jednotlivé postavy boli dostatočne prekreslené a jednotlivé témy aspoň náznakovo uzatvorené. Pri takom scenári nemajú ani dobrí herci veľmi čo hrať a bolo to na nich vidieť. Veľmi slabučké tri hviezdičky. (11.04.2011)

90% | Nenudil sem se ani na chvilku a příběh mě do sebe náramně vtáhnul. Jak už bývá u Minghelly zvykem, tempo příběhu je precizně dávkované a herecké výkony jsou maximální. Jude Law nepoleví ani na moment, Juliette Binoche zase úchvátí naučeným východo-everopským akcentem (samozřejmě ani vedlejší aktéři nejsou špatní, viz. Penn, Freeman ...). Tohle se mi moc libilo, musím říct že už se mi nějakou chvíli nestalo, abych si za celý film ani jednou z nudy nezývnul a čekal až děj zase popojede. Doporučuju. (22.02.2008)

Dveře dokořán pravdě a zrádné zrcadlo nastavené pokřiveným a o to bolestivějším skutečnostem. Štěstí je zatraceně nevyzpytatelná věc a když vás za sebou popotáhne nečekaným směrem, neznamená to, že vám ten slastný pocit zůstane navždy. Minghella se po nějakém čase vrací k aktuálním problémům a vzal si pořádné sousto, protože kombinovat citově velmi komplikované rodinné drama s etnickými problémy a stavem současného Londýna, je téměř nadlidský úkol. Postupem času mě ale svým chladným přístupem dostal. Tohle totiž není strhující dobrodružství z Afriky, kde vás každá vzpomínka pálí, ani dobrodružná válečná odysea, jak jsem si v jeho obvyklé velkoleposti navykl. Tady jde o současnost, jde o pravou vůni života, bez příkras, bez omluv. A v tom je ta síla. V uvědomění si naprostého zoufalství, sdíleném společně s hlavními postavami. Možná mě až mrzí, že pan režisér tentokrát není tak suverénní, nedokáže diváka provést do všech zákoutí a tam ho uhranout. Navíc emotivní scény, ve kterých hraje prim Juliette Binoche, mi neseděly a její finální prosby k Willovi mě nechávaly chladným. Jenže jakmile začal Jude Law v závěru mluvit o tom, že už neumí být upřímný a že možná proto má tak rád metafory, v tu chvíli to všechno začalo být zase velmi osobní. (06.09.2007)