Yuke yuke nidome no shojo

Dokonalá ilustrace vztahů mezi normálním a šíleným, ambivalentnost mezi pozitivním a negativním chápáním aktů, jako je znásilnění či zabití je neuvěřitelně zneklidňující. Jako většina Wakamacuových filmů. Jestliže například ve Violated Angels dosahuje podobných účinků Godardovským využitím nesouhry obrazu a zvuku (úsměvy versus noisové skřípění...), zde sice též trochu obdobně používá bezstarostnou jazzovou hudbu u násilných scén, ale přenáší se to i do jiných rovin: snad nejvíce zneklidňující je předposlední scéna, kdy se obě hlavní postavy poprvé jakoby bezstarostně smějí (do té doby se chovaly naprosto tragicky, smrt jim dýchala na záda), ovšem jejich radost rozhodně neprýští z toho, že by se myšlenek na smrt či o smrti a zabíjení vzdali... (22.04.2008)

Režisér Kódži Wakamatsu mal často problémy s cenzúrou, jeho drsné filmy častokrát s okázalými pornografickými scénami ho dohnali, aby si produkoval filmy sám. Aj tento snímok je nezávislý s minimálnymi finančnými nárokmi a na výsledku je to veľmi vidieť. Dej sa odohráva zväčša na plochej streche bytovky a sledujeme príbeh mladej dievčiny, ktorú hromadne znásilnia mladí delikventi a od náhodného svedka sa doprosuje, aby ju zabil. Film osciluje medzi sexuálnym násilím a istým spoločenským protestom, navzdory malej minutáži je však vleklý, jednotvárny. Snaží sa reflektovať na udalosti smrti Sharon Tate, pokus je to slabý a nudný. (20.11.2021)

Upozornenie: Tento film nech pozerajú len tí, čo už majú v japonskej exploitačnej tvorbe niečo napozarané, lebo ostatný tento film asi neprijmú a môžu dať dosť nízke hodnotenie a myslím si, že tento film si to nezaslúži. Film je natočený takou surrealistickou formou a príbeh nieje ani tak dôležitý, ale tá umelecká stránka filmu je výnimočné dokonala. Film plynie pomalí, režisér si povedal, že nemáme sa kde ponáhľať a urobil dobre. Aj mŕtvoly tu boli pôsobivo naaranžované, myslel na každý detail. Vizual bol krásny a aj vraždenie v tomto filme nevyznelo krute, ale neobyčajne. Film bol točený hlavne pre menšinového diváka ako pre masu a to je vidieť. Ked sa mi film rozležal pár dní v hlave dávam plný počet a to hneď po skončení filmu som uvažoval nad 3*, asi to budem robiť častejšie. (17.08.2015)

Kôji Wakamatsu je jedním z průkopníků raného Pinku eiga a jeho filmy se dodnes těší velké popularitě. K natočení tohoto filmu se nechal inspirovat brutální smrtí Sharon Tate (jejíž fotografie se tu i objeví) a jejími vrahy. Přestože se tento kousek nese především dosti dramatickém duchu a nahota tu nehraje tak podstatnou roli, přestože je všudypřítomná, ve své druhé polovině se změní v ryzí exploitation. Krev bude stříkat opravdu všude, mrtvých se zde objeví taky dost a je jen velká škoda, že se vše odbylo pouze na řezničinu kuchařským nožem. Na tehdejší dobu celkem slušná práce, která ještě více okořenila již tak až „depresivní“ atmosféru. To samé se však dá říci i o jakési formě sondy do lidské duše (rozhovorů mezi Poppo a Tsukiem). Navíc se mi líbilo, že byl téměř celý film natočený černobíle. Dodalo to tomu ještě určité kouzlo okamžiku a hlavně celá umělecká stránka filmu byla skvostná. 70% (24.12.2019)

Taková hezká modernistická řezničina. Wakamacu pracuje dost epizodicky – jde o sérii znásilnění mladé dívky skupinou chuligánů a postupnou proměnu pasivního chlapce ve vraha –, a vede diváka k výkladu jednotlivých výjevů. Což samozřejmě neudělám, protože interpretací pinku eiga ve vztahu ke společnosti je už zbytečně moc. Spíš krátce popíšu, co mě bavilo. // Zaprvé, prostor! Příběh se odehrává na střeše bytového domu, kterou postavy nemohou opustit. András Bálint Kovács takový typ filmu označuje jako Closed-Situation Drama, ne nepodobné Andělu zkázy. Sice se mluví o zámku a klíčích, ale nikdo – mimo chuligánů – nemá snahu ze střechy odejít. Drží je tam nepojmenovaná iracionální síla. Omezený prostor hrdiny provokuje k, v tradičních společenských strukturách, nepřípustnému chování. Klasickou řeč nahrazuje násilí, iracionální výbuchy emocí, pasivita nebo znásilnění. // Komunikační ruptury pak vytváří distanci, se kterou Wakamacu pracuje brilantním způsobem. Pasivní Tsukio a nebohá Poppo se neumí emocionálně otevřít a zformovat tradiční vztah. Citová propast je zpřítomněna ve stylu dvěma způsoby: (a) buď jsou oba izolováni ve vlastních záběrech nebo (b) se nachází uvnitř jednoho rámu, přičemž každý obývá jinou stranu. Postavy se k sobě přibližují pouze ve scénách násilí, odmítání či znásilnění. Právě překonávání vyprázdněného prostoru mezi protagonisty je ústředním motivem s jediným výraznějším vývojem. // Epizodické vyprávění následuje značně specifický rytmus. Postavy jsou odcizené svému prostředí a povětšinou reagují pasivně. Ale ruptury se navracejí, tentokrát však tonální, protože nezaujaté reakce pravidelně střídají iracionální výbuchy smutku, smíchu nebo násilí. Po náladové explozi vše utichne a navrací se k pasivnímu a emocionálně distancovanému pozorování následků. Následné dialogy – o vztahu mládeže ke společnosti, neschopnosti budování vztahů a traumatizujících podmínkách dospívání s politickým přesahem k Mansonovým vraždám – pak považuji za nejslabší a nejvíce doslovnou část filmu. Takový tonální rozpor je však záměrný, protože ho doprovází i vztah mezi obrazem a zvukem. Optimistický hudební doprovod přerušovaný ostrými nářky kontrastuje s drtivým vizuálním násilím. // Film konceptuálně chápu, stejně tak respektuji snahu zavést exploatační soft-porno k estetickým normám spojovaným s vlnou modernistického filmu šedesátých let. Přesto však nemůžu říct, že by mi pinku eiga byly tak sympatické jako roman porno společnosti Nikkatsu. (07.06.2019)