Yuke yuke nidome no shojo

Upozornenie: Tento film nech pozerajú len tí, čo už majú v japonskej exploitačnej tvorbe niečo napozarané, lebo ostatný tento film asi neprijmú a môžu dať dosť nízke hodnotenie a myslím si, že tento film si to nezaslúži. Film je natočený takou surrealistickou formou a príbeh nieje ani tak dôležitý, ale tá umelecká stránka filmu je výnimočné dokonala. Film plynie pomalí, režisér si povedal, že nemáme sa kde ponáhľať a urobil dobre. Aj mŕtvoly tu boli pôsobivo naaranžované, myslel na každý detail. Vizual bol krásny a aj vraždenie v tomto filme nevyznelo krute, ale neobyčajne. Film bol točený hlavne pre menšinového diváka ako pre masu a to je vidieť. Ked sa mi film rozležal pár dní v hlave dávam plný počet a to hneď po skončení filmu som uvažoval nad 3*, asi to budem robiť častejšie. (17.08.2015)

Kôji Wakamatsu je jedním z průkopníků raného Pinku eiga a jeho filmy se dodnes těší velké popularitě. K natočení tohoto filmu se nechal inspirovat brutální smrtí Sharon Tate (jejíž fotografie se tu i objeví) a jejími vrahy. Přestože se tento kousek nese především dosti dramatickém duchu a nahota tu nehraje tak podstatnou roli, přestože je všudypřítomná, ve své druhé polovině se změní v ryzí exploitation. Krev bude stříkat opravdu všude, mrtvých se zde objeví taky dost a je jen velká škoda, že se vše odbylo pouze na řezničinu kuchařským nožem. Na tehdejší dobu celkem slušná práce, která ještě více okořenila již tak až „depresivní“ atmosféru. To samé se však dá říci i o jakési formě sondy do lidské duše (rozhovorů mezi Poppo a Tsukiem). Navíc se mi líbilo, že byl téměř celý film natočený černobíle. Dodalo to tomu ještě určité kouzlo okamžiku a hlavně celá umělecká stránka filmu byla skvostná. 70% (24.12.2019)

Možné spoilery. Fyzicky nepríjemný krik znásilňovanej. Drsný úvod takmer odradil od sledovania celku. Dievča sa zrazu uprostred sexuálneho útoku dostane na moment do krajiny príjemného snenia. Zážitok je však to preň tak hrozný, že chce odísť z tohto sveta. Exekútorom má byť tichý svedok hromadného zneuctenia. Zádumčivý chalan v okuliaroch. Dievčina sa mu zverí: toto znásilnenie nebolo prvé. Poprosí chlapca aby ju zabil. Chlapec má zas spomienky na nájomníkov, ktorých musel odstrániť. Lebo páchali ohavnosti. Vraždí iba ak má dôvod. Pri nej nemá, lebo možno láska. Väčšinu filmu vypĺňajú žiadosti dievčaťa o zavraždenie. A chlapcove vysvetľovačky, naťahovačky, ďalšie vraždy, hry. Do toho skupina mladých povaľačov-násilníkov, fetujúcich čmuchaním lepidlo. Kompozičné riešenie záberov v spojení s freejazovým podmazom a folk songami originálne. Poézia a hypnotickosť vložená nasilu. Vďaka znásilneniu. Alebo inak sa opýtam: užívali by si diváci obdobne filmovo poňatú hypnotickú poéziu koncentračných táborov pri splynovaní Židov? Pretože v zásade ide o to isté. Poetizáciu a estetizáciu zločinu a smrti v umení - čo je aj trend časti kinematografie od polovice 60. rokov. Celý dej sa dá zhrnúť do pozície dieťaťa, čo drží v ruke kvet, trhá z neho lístky a mrmle si: "zabi ma, zabijem sa, zabi ma, zabijem sa". Plus obrazovo-hudobné ozvláštnenie. (28.05.2015)

Třetí hvězdu dávám jen za odvahu tvůrců přijít s něčím tak drsným ještě na konci šedesátých let. Sice japonské exploitation bylo vždycky o kus odvážnější a možná existuje ještě odvážnější staršího data, ale na to jsem zatím nenarazil a v jiných zemích už vůbec ne, takže to vnímám i jako pravděpodobnou inspiraci Poslední dům nalevo nebo Plivu na tvůj hrob. Má to ve filmovém světě význam, který si uvědomuji, ale zároveň je to film, který svým způsobem už zestárl. A teď nemyslím zrovna filmařskou stránku (scéna znásilnění je natočená dost nepříjemně), ale Wakamacuvo umělecké podání dopadu potlačování emocí u Japonců a zla v nás. Sice chápu, co mi to chce říct, ale buď je to podané natolik lokálně, že mi uniká větší hloubka, nebo to je vcelku vlastně strašně banální. Taky mi teda vadila typická přehnaná japonská expresivita, která dává důraz na všechnu tu depku neustálým opakováním stejných replik, ale to už k Japonsku patří (i když přiznávám, že dvakrát mě to spíš rozesmálo než znepokojilo). Spíš jsem od té hodiny čekal víc. A přitom ta pomalá atmosféra by mohla fungovat, ale zabíjela ji přehnaná doslovnost, která je sice jedním ze dvou základních typů japonského psychologického filmu, ale filmy s ní stojí často na ní, zatímco tohle svoji stopáž chce táhnout atmosférou. Lépe by to fungovalo, kdyby to byl druhý typ japonského psychologického filmu; tedy takový, kde je vše důležité řečené buď obrazem, nebo mezi řádky a moc se tam nemluví. Takhle to na mě silnější dopad celkově nezanechalo, jen ve dvou nejdrsnějších scénách. Slabé 3* (16.02.2024)

Taková hezká modernistická řezničina. Wakamacu pracuje dost epizodicky – jde o sérii znásilnění mladé dívky skupinou chuligánů a postupnou proměnu pasivního chlapce ve vraha –, a vede diváka k výkladu jednotlivých výjevů. Což samozřejmě neudělám, protože interpretací pinku eiga ve vztahu ke společnosti je už zbytečně moc. Spíš krátce popíšu, co mě bavilo. // Zaprvé, prostor! Příběh se odehrává na střeše bytového domu, kterou postavy nemohou opustit. András Bálint Kovács takový typ filmu označuje jako Closed-Situation Drama, ne nepodobné Andělu zkázy. Sice se mluví o zámku a klíčích, ale nikdo – mimo chuligánů – nemá snahu ze střechy odejít. Drží je tam nepojmenovaná iracionální síla. Omezený prostor hrdiny provokuje k, v tradičních společenských strukturách, nepřípustnému chování. Klasickou řeč nahrazuje násilí, iracionální výbuchy emocí, pasivita nebo znásilnění. // Komunikační ruptury pak vytváří distanci, se kterou Wakamacu pracuje brilantním způsobem. Pasivní Tsukio a nebohá Poppo se neumí emocionálně otevřít a zformovat tradiční vztah. Citová propast je zpřítomněna ve stylu dvěma způsoby: (a) buď jsou oba izolováni ve vlastních záběrech nebo (b) se nachází uvnitř jednoho rámu, přičemž každý obývá jinou stranu. Postavy se k sobě přibližují pouze ve scénách násilí, odmítání či znásilnění. Právě překonávání vyprázdněného prostoru mezi protagonisty je ústředním motivem s jediným výraznějším vývojem. // Epizodické vyprávění následuje značně specifický rytmus. Postavy jsou odcizené svému prostředí a povětšinou reagují pasivně. Ale ruptury se navracejí, tentokrát však tonální, protože nezaujaté reakce pravidelně střídají iracionální výbuchy smutku, smíchu nebo násilí. Po náladové explozi vše utichne a navrací se k pasivnímu a emocionálně distancovanému pozorování následků. Následné dialogy – o vztahu mládeže ke společnosti, neschopnosti budování vztahů a traumatizujících podmínkách dospívání s politickým přesahem k Mansonovým vraždám – pak považuji za nejslabší a nejvíce doslovnou část filmu. Takový tonální rozpor je však záměrný, protože ho doprovází i vztah mezi obrazem a zvukem. Optimistický hudební doprovod přerušovaný ostrými nářky kontrastuje s drtivým vizuálním násilím. // Film konceptuálně chápu, stejně tak respektuji snahu zavést exploatační soft-porno k estetickým normám spojovaným s vlnou modernistického filmu šedesátých let. Přesto však nemůžu říct, že by mi pinku eiga byly tak sympatické jako roman porno společnosti Nikkatsu. (07.06.2019)