Optimisti

Příběh osamělého vysloužilého kabaretiéra (úžasný Peter Sellers, který byl vskutku takřka k nepoznání), protloukajícího se jak se dá, jemuž se do jeho strastiplné pouti připletly dvě trochu oprsklé děti, mne chytnul za srdce, ovšem spíš svou podstatou, nežli zpracováním. Milé bylo ono postupně vzkvétající přátelství zdánlivě nesourodé "čtveřice" (když počítám i hodného oddaného roztomilého pejska - vlastně psí slečnu Bellu, jež poskytovala Samovi v jeho samotě alespoň nějakou společnost), kdy ačkoliv to původně vůbec nevypadalo, mohli se vzájemně obohacovat. Jak svou přítomností (kdy dětem Sam tak trochu "nahrazoval" rodiče, kteří kvůli své pracovní vytíženosti neměli na děti moc čas, a ony mu "na oplátku" vnášely do pochmurného života trochu veselí, a snad i radosti v jeho osamění), tak např. i poznáváním nových míst, dobrodružství, a v neposlední řadě nějaké to životní moudro ("je třeba mít chléb s máslem taky někdy i v hlavě" :-)). Potěšil občas nějaký drobný gag (např. na začátku, kdy Sam s Bellou otevírají staré dveře v cihlové zdi, procházejí jimi, zavírají je - a poté je vidět, že ona zídka je rozpadlá, zvící jen pár metrů, a to vše je navíc venku, takže klidně to mohli normálně obejít :-D, či horlivý úprk na odcizeném bicyklu), ale jinak se mi to zdálo místy celkem rozvleklé, občas jsem měla dokonce pocit, že se tam vlastně až zas tolik neděje, a příběh se nikam moc neposouvá. Postupné vyústění, kdy se vlastně tak trochu "pejskové vyměnili" (nechci moc spoilerovat), chudá rodina se měla snad konečně stěhovat do vysněného domu (a třeba pak i rodiče nebudou muset tolik pracovat), a Sam si vesele skotačil, dal sice naději, že se možná všichni budou mít alespoň o něco lépe, nicméně i tak se nemohu ubránit dojmu, že byl konec trochu křečovitý a useklý, doufala jsem, že se např. Samovi naskytne nějaká pracovní nabídka, nebo tak něco - takto to vypadalo, že se se svým krušným životem jen smířil (byť s novým přátelstvím a pejskem). Ovšem poetická kamera se záběry na centrum, památky, ale i "odvrácenou část" Londýna (sutiny, mlha, železniční přejezd...), a hudba producenta "Brouků" George Martina, tuze potěšila. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ (15.10.2023)

Jak hledat poesii v bezútěšnosti. 1)  Hned od začátku jsem se cítil trapně. Je trapné žebrat, trapné pro žebráka, pro obdarovávající i pro lidi okolo. Nic na věci nemění, že jde o kapku ušlechtilejšího bratříčka žebroty busking. K tomuto pocitu se brzy přidal i smutek. Smutek (někdo přátelštější k obdivovatelům snímku by možná řekl melancholie) z toho, co se nevrátí, z osudů některých lidí, smutek ze života. Odvrácená strana Londýna dobře odpovídá zobrazení odvrácené strany života, o niž nikdo nestojí._____  2)  Film jsem si neužíval, i když jsem vnímal jeho poetiku. Optimisté nejsou postavy z filmu, optimisty jsou tvůrci, když se domnívají, že podobné filmy dělají radost. Mně ne. Mám raději popelkovské příběhy se šťastným koncem._____ 3)  Film vidí kouzlo v hledání a objevování štěstí, jehož náznak nakonec postavy najdou v tom, co je a ne ve svých snech._____ 4)  Výchovně působící poukázání na fakt, že peníze nejsou všechno, je trochu setřeno skutečností, že o nedostatku peněz to celé je._____ 5)  Pěkná kamera a zajímavý herecký výkon 48letého Petera Sellerse můj celkový dojem už neovlivní._____ 6)  Nezamýšlenou ironií je, že chudé děti jsou oblečeny lépe, než většina dětí tehdy ve šťastném Československu. (17.10.2023)

♪Sem tam..nebylo mi vůbec tolik špatně...Sem tam... vybavím si  jen vzpomínky matné..Ze starých časů, velký flám.  Sellersův   životopisec Optimisty označuje za depresivní a pochmurný snímek s ironickým názvem. Ano, sice se z většiny odehrává v opuštěných zchatrálých  lokacích  odlehlé část Londýna. Navíc  hlavní hrdna žije ve zchatrálé barabizně,  dostává se do melancholických stavů a venku je většinou zatažené  počasí. Ale i tak jsem se (především v první polovině) během sledování  mnohdy usmíval. Hlavně díky pravidelným pouličním písničkám, svérázným průpovídkám hlavní postavy  Sama, vznikajícímu dojemnému  vztahu, který začíná mezi  ním a dětmi a  celé té poezii, kterou to dohromady vytvářelo. Dokonce došlo místy i na nenápadný humor (zasmál jsem, jak si Sam vydatně cukroval kávu.) Takže přes depresivní vrstvu, jak filmu, tak samotné postavy Sama, se jedná  film, který si zaslouží žánr poetický a má svoje kouzlo,  opodstatněný název i smířlívé zakončení. Nedivím se, že uvrhl Petera Sellerse  do nostalgické nálady.  Nejlepší část byl pro mě výlet do centra Londýna, kde Sama a děti navíc doplnil ještě další pouliční bavič s papouškem. Ve druhé polovině by si film  možná zasloužil trochu zkrátit, ale tak s nemyslím, že by tento film byl  ve své době kasovně  propadák a dodnes byl převážně neznámý kvůli nějaké pochmurnosti. Spíše kvůli minimalistickému  stylu vyprávění s mimem akce a postav a díky zdánlivé banálností příběhu. Ale fajnšmekrům minimálně  přes Petera Sellerse by utéct  neměl. Ten záhadný výtečník s Britských ostrovů  zde opět  fascinujícím způsobem,  opět ztvárnil úplně jinou  úplně jinak ,  další záhadnou postavu. Už když v úvodu procítěne zpívá tu písničku, věděl jsem, že mi to skončí jako citace v komentáři (:D). Jeho dětští  partneří ho ale  skvěle  doplnili. Ale on je to hezký film celkově,  se skvělou hrou  očí v závěru navrch. (02.02.2022)

Nevím, čekal jsem víc... Buď víc poetický film, nebo něco krapet dějovějšího, protože Optimisté na mě většinu času působili dojmem rodinného filmu, který se bojí být rodinný a komedie, která zapomněla na humor. A to není jen přítomností Petera Sellerse, ono to prostě má takový look. Má to teda pár hezkých scén, občas mě ta poetika a všímání si toho hezkého v životě sedla, zvlášť když tam Sellers občas hraje na banjo, ale co to chce říct a kam to chce gradovat je jasné docela brzo a naprosto jasné nejpozději v polovině a popravdě mi to na ty dvě hodiny přišlo takové chudé... Narozdíl od Dětí železnice tu dostatečně zasahuje realita, což se mi líbí, ale zatímco Děti železnice ve mě dokázaly něco zanechat, Optimisté moc ne. I ten závěr je takový, že nějak to skončit muselo, tak to tak skončí, hotovo a nashledanou. Zvlášť, když to mohlo rozehrát víc, ale Simmons se do toho moc nepouští. Co už, mrzí mě to, ale sedlo mi to míň, než jsem doufal. Aspoň jsem si ale připomněl Londýn a že tam z něj nebylo zrovna málo :-) 3* (16.10.2023)

"Sem tam nebylo mi vůbec tolik špatně...Sem tam..." Sem tam mi bylo při sledování tohoto filmu smutno či ,teskno a sem tam jsem i cítil dojetí. Optimismu jsem zde (snad z výjimkou hudby) moc nenašel, ale vůbec mi to nevadilo. Poeticky laděný film o tom, jak starý a osamělý postarší herec tak dlouho odmítá vystoupit ze své ulity, až se mu do ní "nastěhují" dvě děti, kteří jsou vlastně taky sami, má i tak co nabídnout. Především  samotného  Petera Sellerse v titulní roli, která hodně kontrastuje třeba s rolí inspektora Clouseaua. Vlastně jsem ho zde nemohl na první dobru vůbec poznat. Obdiv si ale zaslouží i oba dětští představitelé, protože ten film je hodně o nich. (12.10.2023)