Optimisti

Nevím, čekal jsem víc... Buď víc poetický film, nebo něco krapet dějovějšího, protože Optimisté na mě většinu času působili dojmem rodinného filmu, který se bojí být rodinný a komedie, která zapomněla na humor. A to není jen přítomností Petera Sellerse, ono to prostě má takový look. Má to teda pár hezkých scén, občas mě ta poetika a všímání si toho hezkého v životě sedla, zvlášť když tam Sellers občas hraje na banjo, ale co to chce říct a kam to chce gradovat je jasné docela brzo a naprosto jasné nejpozději v polovině a popravdě mi to na ty dvě hodiny přišlo takové chudé... Narozdíl od Dětí železnice tu dostatečně zasahuje realita, což se mi líbí, ale zatímco Děti železnice ve mě dokázaly něco zanechat, Optimisté moc ne. I ten závěr je takový, že nějak to skončit muselo, tak to tak skončí, hotovo a nashledanou. Zvlášť, když to mohlo rozehrát víc, ale Simmons se do toho moc nepouští. Co už, mrzí mě to, ale sedlo mi to míň, než jsem doufal. Aspoň jsem si ale připomněl Londýn a že tam z něj nebylo zrovna málo :-) 3* (16.10.2023)

Byl jednou jeden pan Sam, který v dřívějších časech úspěšně bavil jako kabaretiér, a skončil opuštěný kdesi v zapadlém domku na kraji jedné londýnské ulice. Naštěstí si ho v jeden čas všimli dvě děti, které mu alespoň na chvíli věděli dopřát o něco větší smysl života a on mohl nalézt nové citové pouto... Byl jednou také jeden britský film Optimisté, ve kterém hrál sice slavný herec, ale ke své smůle tento film rovněž jaksi zapadl. V končinách česko-slovenské filmové databázy si ho všimli jenom dva aktivnější uživatelé, kteří se zmohli jen na velmi kratičké skonstatování, ale osobně mi jeho objev i opakované zhlédnutí přinesly velmi pěkný zážitek. Měl v sobě i trochu deprese a šedivého realismu opuštěných londýnských míst, ale převládala naštestí jiskra, krása, kouzlo, možná až malinko přehnaná dávka melancholie, pravidelně doplňována humorem a poezií. Měl v sobě také skvělého Petera Sellerse, který se silným zápalem a hlubokým procítěním zde odehrál (a částečně i odzpíval :)) postavu komika v ojedinělé smutné poloze. Sellersovo ztvárnění daleko staršího muže než on sám, je zde stejně fascinující jako později v mnohem známějším snímku Byl jsem při tom (1979), a to zdaleka nejen pro ten věkový rozdíl mezi postavou a hercem... K celkové spokojenosti ze Simmonsova snímku musím navíc přičíst i pěknou poetickou kameru. 90% (07.11.2019)

Jak hledat poesii v bezútěšnosti. 1)  Hned od začátku jsem se cítil trapně. Je trapné žebrat, trapné pro žebráka, pro obdarovávající i pro lidi okolo. Nic na věci nemění, že jde o kapku ušlechtilejšího bratříčka žebroty busking. K tomuto pocitu se brzy přidal i smutek. Smutek (někdo přátelštější k obdivovatelům snímku by možná řekl melancholie) z toho, co se nevrátí, z osudů některých lidí, smutek ze života. Odvrácená strana Londýna dobře odpovídá zobrazení odvrácené strany života, o niž nikdo nestojí._____  2)  Film jsem si neužíval, i když jsem vnímal jeho poetiku. Optimisté nejsou postavy z filmu, optimisty jsou tvůrci, když se domnívají, že podobné filmy dělají radost. Mně ne. Mám raději popelkovské příběhy se šťastným koncem._____ 3)  Film vidí kouzlo v hledání a objevování štěstí, jehož náznak nakonec postavy najdou v tom, co je a ne ve svých snech._____ 4)  Výchovně působící poukázání na fakt, že peníze nejsou všechno, je trochu setřeno skutečností, že o nedostatku peněz to celé je._____ 5)  Pěkná kamera a zajímavý herecký výkon 48letého Petera Sellerse můj celkový dojem už neovlivní._____ 6)  Nezamýšlenou ironií je, že chudé děti jsou oblečeny lépe, než většina dětí tehdy ve šťastném Československu. (17.10.2023)

Osud (a/nebo Willy Kufalt?) tomu chtěl, že v prvních dvou celých říjnových týdnech (2.10. - 15.10.), se ve virtuálním retro kině objevily dva britské snímky z počátku sedmdesátých let, jež sledovaly život děti-sourozenců uvržených do bídy a strádaní, žijících v podmínkách materiálního nedostatku, děti-sourozenců, je(n)ž se však tomuto socio-ekonomickému vyloučení nepodávají, naopak, pulsují energií, mají v sobě objevitelský pud, radost z prostého bytí a netransakčních vztahů. Díky této podobnosti se nemohu ubránit evaluačnímu srovnání (pro nezainteresované: s filmem Děti železnice). Uvědomuju, že jdu proti proudu, ale prostě nemohu jinak: lépe se mně zkrátka koukalo na Děti železnice. Optimisté se sice mohou opřít o tradičně spolehlivý výkon Petera Sellerse (díky němuž a skrze jehož postavu si budu na tento film nějakým způsobem pamatovat), působí o mnoho realističtěji (v protikladu k idylismu Děti železnice), ale tři jsou nakonec prostě více než dva, resp. sourozenecká trojice z Děti železnice u mě vítězí nad sourozeneckou dvojici z Optimistů, jejich herečtí představitelé (Jenny Agutter, Sally Thomsett, Gary Warren) mně přišli nadanější, a vůbec mě čas strávený v jejich společnosti bavil víc, byli mně sympatičtějšími. Větší problém, který však s tímto filmem mám, spočívá v tom, že se až příliš soustředí na jeden jediný mikropříběh, a to mikropříběh koupě psa, respektive SPOILER ALERT! máme tu - když si film fragmentarizujeme - asi čtyřicetiminutovou expozici, v níž se děti seznamují se zestárlým pouličním umělcem Samem (Sellers) a jeho fenečkou Belle (nápadně připomínající Marunu, psíka sociologa, publicisty a spisovatele Standy Bilera, kterou můžete znát skrz nedělní politický videoblog A2larmu Všichni tady umřeme) - tahle část pobíhání londýnskými ulicemi s písní na rtech mně přišla hrozně zdlouhavá, nekoukatelná, asi hlavně zde se zadělalo na to, že jsem se s filmem spíše minul -, pak se sestra s bratrem rozhodnou, že by si taky rádi pořídili psa, načež přichází na řadu (a zabere to skoro celý zbytek filmu) obtížné shánění peněz, pak koupě psa, následný nesouhlas rodičů a útěk děti z domova SPOILER ALERT!, strategie narativní rozbíhavosti Děti železnice, její soustředění se na rozličné události mně oslovilo více, přišlo mně více vtahujícím (skrze stále nové začátky a nové gradace se divák nemá kdy nudit!). Nicméně palec nahoru za závěrečné zjištění, že nejen chlebem s máslem je člověk živ (a o malém človíčkovi to platí dvojnásob!). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 60 % (14.10.2023)

♪Sem tam..nebylo mi vůbec tolik špatně...Sem tam... vybavím si  jen vzpomínky matné..Ze starých časů, velký flám.  Sellersův   životopisec Optimisty označuje za depresivní a pochmurný snímek s ironickým názvem. Ano, sice se z většiny odehrává v opuštěných zchatrálých  lokacích  odlehlé část Londýna. Navíc  hlavní hrdna žije ve zchatrálé barabizně,  dostává se do melancholických stavů a venku je většinou zatažené  počasí. Ale i tak jsem se (především v první polovině) během sledování  mnohdy usmíval. Hlavně díky pravidelným pouličním písničkám, svérázným průpovídkám hlavní postavy  Sama, vznikajícímu dojemnému  vztahu, který začíná mezi  ním a dětmi a  celé té poezii, kterou to dohromady vytvářelo. Dokonce došlo místy i na nenápadný humor (zasmál jsem, jak si Sam vydatně cukroval kávu.) Takže přes depresivní vrstvu, jak filmu, tak samotné postavy Sama, se jedná  film, který si zaslouží žánr poetický a má svoje kouzlo,  opodstatněný název i smířlívé zakončení. Nedivím se, že uvrhl Petera Sellerse  do nostalgické nálady.  Nejlepší část byl pro mě výlet do centra Londýna, kde Sama a děti navíc doplnil ještě další pouliční bavič s papouškem. Ve druhé polovině by si film  možná zasloužil trochu zkrátit, ale tak s nemyslím, že by tento film byl  ve své době kasovně  propadák a dodnes byl převážně neznámý kvůli nějaké pochmurnosti. Spíše kvůli minimalistickému  stylu vyprávění s mimem akce a postav a díky zdánlivé banálností příběhu. Ale fajnšmekrům minimálně  přes Petera Sellerse by utéct  neměl. Ten záhadný výtečník s Britských ostrovů  zde opět  fascinujícím způsobem,  opět ztvárnil úplně jinou  úplně jinak ,  další záhadnou postavu. Už když v úvodu procítěne zpívá tu písničku, věděl jsem, že mi to skončí jako citace v komentáři (:D). Jeho dětští  partneří ho ale  skvěle  doplnili. Ale on je to hezký film celkově,  se skvělou hrou  očí v závěru navrch. (02.02.2022)