Mníchov

Žádná popcornová zábava se tentokrát nekoná. Uznávaný režisér se tu z bezpečí akademického odstupu vyjadřuje k situaci, která se ubíjí v neuvěřitelném počtu postav a motivů. Po dlouhých letech se mi stalo, že jsem se u Spielbergova filmu nudil, že jsem nechtěl odhalovat, co přinese další scéna, další zauzlování děje. Olympijské hry v létě 1972 poznamenal teroristický útok, při němž našlo smrt jedenáct izraelských sportovců. Spielberg si nicméně všímá hlavně následné odvety, kterou na teroristy přichystala tajná služba Mossad. Počáteční přesvědčení ve správnost činu ale postupně nahlodávají otázky nad zaplacenou cenou. Právě otázek tvůrci pokládají až moc, ale příliš na ně neodpovídají. Takže leccos zůstává na divákovi, který se však (když to budu brát za sebe) zobrazovaného na plátně emočně ani jinak prakticky nezúčastňuje. Tempo se táhne, atmosféra je výborná jen občas, z filmu sálá chlad, herci se můžou přetrhnout, ale s nikým jsem nesoucítil, nikomu nefandil. Určitě to není zbytečný film, tvůrce opět dokázal svou režijní velikost, ale mě si nezískal. Prostě tohle není film, ke kterému bych se chtěl vracet. Uchvácen jsem byl tak akorát kamerou Janusze Kaminskiho, ale to už je ohraná písnička. Vím, že ty tři hvězdy vypadají s ohledem na to, kterým filmům jsem je v minulosti dal, hloupě, ale prostě takhle to momentálně se tímhle Spielbergem cítím. Mezi moje nejpříjemnější setkání s ním stále za posledních deset let patří Minority Report a Válka světů. Mnichov na ně bohužel (docela silně) ztrácí. (03.09.2010)

Hodně silný snímek. Tématem i provedením. Téma, které začíná atentátem na izraelské sportovce, ukazuje pomstu a nutí nás rozhodnout kdo koná správně. Steven Spielberg vzal jako žid tento film hodně vážně a vložil do něj kus sebe. Na filmu je to hodně cítit a v některých psychologických scénách je Spielbergova režie opravdu vybroušená jako diamant. Hudba Johna Williamse je přesná, dobová, ale dodržuje přesně téma. Hercům nelze nic vytknout a pravděpodobně na tom má velký vliv právě režisér. Oproti Válce světu(jak to tu porovnává POMO) je film rozhodně dospělejší, pevnější a dějově kvalitnější. Kromě vizuálních kvalit, které se jednoduše porovnávat nedají, pro mě je jednoznačným vítězem vážný Mnichov. Spielbergovi se vždycky dařili filmy, na kterých mu záleželo a jeho zatím nejosobnější film Schindlerův seznam byl čistá nádhera(pravděpodobný vrchol minulé dekády). Mnichov je seznamu trochu podobný a hlavní postavy se rozvíjí a dostávají se až do stádia, kterému se ze začátku jen smáli. Z agentů se stávájí žoldáci, kterým příchází fotka, jméno cíle a vražda je rychle provedena. Psychologické rozložení postav a jejich vědomí této změny je až fascinující. Hlavní postava hraná Ericem Banou je perfektní hlavní hrdina, který je silný, odvážný, sebevědomí, ale dokáže ukázat i svou citlivou až sentimentální polohu. Nový james Bond Daniel Craig je naopak lehce bez citů a působí na mě jako perfektní nájemný vrah, který vás zastřelí ostřelovací puškou z druhé strany města a odjede následně vlakem za další prací. Ostatní jsou kvalitní a nikdo nehraje špatně, což je velmi příjemné pro sledování postav. Perfektně Spielberg ukazuje i v tak zbytečných a často samoúčelných scénách sexuálního aktu psychiku hlavního hrdiny. Scény jako např. prostříhaná a celým filmem se táhnoucí vražda izraelských sportovců nebo výbuch v hotelovém pokoji sledovaný z pokoje hlavního hrdiny, jsou silnými zážitky dotvářející dojem perfektního dramatu. (17.03.2006)

Od Stevena Spielberga jsem čekal daleko víc, protože má na svém kontě spoustu víc než kvalitních filmů, ale poslední dobou mu to zrovna moc nejde a tohle je asi to nejhorší co posledníí dobou natočil. Na mě to dělalo takovej moc zdlouhavej dojem, který ještě zvyšuje fakt, že to má skoro tři hodiny, na takovou délku už musí film opravdu hodně zaujmout a to se Mnichovu u mě nepovedlo. Taky film oplývá maximálně nudnými dialogy o izraeli, izraelcích atd., a věřte mi že jich je tam opravdu hodně, příběh by potřeboval spíš trochu rozpohybovat než ho ubíjet nesmyslnými dialogy, možná tim Spielberg chtěl něco sdělit divákovi, ale udělal to dost nezáživnou formou. Touhle kritikou, ale nechci řict, že film nemá svoje světlejší chvilky a že se na něm nic nepodařilo, protože některé scény se opravdu povedly a zcelého filmu sálá dokonalá atmosféra 70 let. Taky jsou hodně povedné nájemné vraždy atentátníků z Mnichova, které jsou jak po rejžijní tak i kamerové stránce perfektní a trikově jsou na tomsnad ještě líp, v podstatě celej film má takřka bezchybné triky. Dalším plus filmu je herecký výkon Erica Bany, ale i dalších herců, kteří do svých rolí nádherně zapadají. Jenže všechno tohle dokonale zazdí nezáživnej a nudně podanej děj. Je to něco mezi 3* a 4* (10.02.2006)

Mnoho je tu napsáno o kameře, výpravě, střihu, dobové stylizaci, nemá smysl to opakovat, pouze řeknu, že vše funguje na výbornou. Některým ovšem vadí, že film "nedává odpovědi". Ono kdyby někdo odpovědi znal, myslíte, že už by nebyly známy? A naopak mentorský přístup vlastní mnoha americkým filmům (všichni se mějme rádi a budujme demokracii) by působil dost falešně. Film rozhodně není pro slabší povahy, je velmi naturalistický a explicitní. Jediné, co trochu snižuje hodnocení, jsou místy poměrně slabší dialogy, které často dost polopaticky informují diváka o rozpoložení postav a jejich postoji k věci. Ovšem až na Avnerův dialog s mladým Palestincem: "No, jak dlouho čekali Židi na svůj stát? 2000 let. To můžem taky." P.S. Po Říši slunce nejlepší Spielbergův film, jestli bude pokračovat v našlápnuté linii (Minority Report, Catch Me If You Can, Terminal, War of the Worlds, Mnichov), jsem dost zvědav na jeho další počiny. (10.02.2006)

Rozpolcenost současných vymezení vkusu i pojetí kvality a nekvality v současném umění vůbec je zarážející. Projevuje se plně i v těch částech, kde umění stále zůstává názorným. Podezřívat v případě MNICHOVA židovsky ovlivněného Spielberga z chladu a nepodjatosti je velmi politováníhodným nedorozuměním. Izrael, přestože z krve a bolesti nejen židovské vznikl před dlouhými šedesáti lety, nepřestal být podstatnou částí arabského islámského i křesťanského světa považován v blízkovýchodním kontextu za cosi nepřirozeného a chorobně cizorodého. Místo toho, co by spory tišil, mírnil a řešil, je naopak rozevírá a podněcuje. Na jedné straně se miliony zahraničních židů vykupují z toho, aby se do Izraele stěhovat nemuseli, na straně druhé téměř šest milionů palestinských Arabů má jistotu, že se v dohledné budoucnosti příštích 30-50 let do své staré vlasti, z níž byli postupně bezdůvodně vypuzeni, nevrátí. Ze současných zhruba 7 mil. obyvatel Izraele je téměř půldruhého miliónu Arabů; z více než 5 milionů Židů si statisíce zvykly na tuto zemi a považují ji za svoji vlast. Tragédie Mnichovské olympiády 1972 vyrůstá právě z tohoto nekončícího řetězce ztrát, frustrací, zločinů, válek; konflikt je permanentní, neustále probíhá a ročně polyká minimálně stovky lidských životů.; je součástí také naší současnosti. Filmový příběh, soustředěný zhruba do let 1972-1974, přesvědčivě - skoro by se chtělo říci až sympaticky nehollywoodsky - ukazuje tuto odvrácenou tvář, střetání proslulého Mosadu a palestinských terorizujících partyzánských bojůvek, i to, jak se na pozadí mrtvol často nevinných lidí v hlubokém míru relativizují a posléze postupně rozplývají zdánlivě jasné skutečnosti dvou nepřátelských černobílých pohledů do bezradného ztracena. Zůstává jen krev a nenávratně utracené lidské životy. Kvalitní herecké výkony, úspěšně zvládnutý pokus o ústřední motiv filmu (průběh atentátu) i brilantní kamera posouvají film na rozhraní uměleckého a lehkého thrillerového žánru kinematografie hraného filmu. Napětí z něj neustupuje ani ve zdánlivě klidných scénách. Je jisté, že V MNICHOVU Spielberg dosáhl na jeden z vrcholů své dosavadní tvorby. (01.02.2009)