Obsahy(1)
O hodnotách mladých lidí v posledním roce totalitního režimu. Poslední záběr filmu je natočen 17. listopadu 1989 na Národní třídě. (oficiálny text distribútora)
Recenzie (25)
"Každej má něco. Jeden má todle. Druhej má todle. Jeden si něco přeje. Druhej si nepřeje nic, ten už to má. Jeden si přeje auto, a tak střádá. Druhej už ho má, a tak strádá. Jeden to má polepený. Druhej čím víc to má polepený, tím míň to má polepený. Jeden to támhle takhle nějak všelijak pytlikuje. Druhej to pytlikuje úplně konkrétně. Jeden smrdí korunou. U druhýho není ani cejtit. Jeden se zpije, a potom hrozně nadává. Druhej se raději zpije do němoty. My máme knihy. My tomu říkáme bojovný knihy. Vono to má vohnutej hřbet...Jedni si vyvolili cestu. Druzí jim říkají "vy volové". Každej má něco. Nebo...Nebo nenajdeš vesnici, v níž by nebyla hospoda. Nenajdeš hrob, kde by nezobali ptáci. Nenajdeš klec, v níž by nebyla svoboda." ()
Oproti „jedničce“ dvě výhody – možnost srovnání s dvacetiletým odstupem, které do filmu vnáší působivý rozměr ubíhajícího času (i když se mi zdá, že do často zmiňovaného dojmu, že se za těch dvacet let vlastně skoro nic nezměnilo, je divák nemálo vmanipulováván) a silný závěr, zvlášť pro nás, kterým tenkrát právě těch dvacet bylo. Chcete-li vědět, z jakých pocitů v některých z nás vzklíčilo rozhodnutí přestat „držet hubu a krok“, které bylo jednou z podstatných ingrediencí tzv. sametové revoluce, tady si o tom můžete udělat docela slušnou představu. Moje tradiční protišpátovská výhrada – je to roztěkaný, a navíc tentokrát i lehce natahovací (potřeba naplnit požadovaný televizní formát?). ()
Největší přání z roku 2012 ma oslovilo. Bolo povrchné ako ja vtedy a hlavne +/- vypovedalo čosi o mojej generácii. NP z roku 90 ma zarazilo (Ako tí ľudia môžu byť takí povrchní a frázovití? :) Inu, prudko starnem. "Ježíš řekl: Stál jsem uprostřed světa a zjevil jsem se jim v těle a našel jsem všechny opilé. Nenašel jsem mezi nimi jediného žíznivého a moje duše pocítila bolest nad lidskými syny, že jsou slepí ve svém srdci a nevidí, že přišli na svět prázdní a hledají zase, jak by prázdní vyšli ze světa. Ale teď jsou opilí. Až setřesou své víno, budou činit pokání." ()
Bezprostředně po dokoukání cítím: 1. obdiv, mladým lidem, mnohdy ještě mladším, než jsem teď já, kteří byli přesto dospělejší, a dokázali velké věci, 2. obavu, že jsem součástí jedné velké plytké a cynické generace, která má tolik toho, co by jí mělo znepokojovat, a přesto je jí to úplně jedno, a je jako ty holky v továrně, který vlastně na ničem nevidí nic špatnýho, 3. takové zvláštní vnitřní znepokojení, jestli tu svobodu, o kterou se bojovalo na Václaváku, kde proti sobě museli stát lidi starý jako my, co jsme teď tak akorát zabavlnkovaný popíkoví přizdisráči, neplichtíme víc, než je zdrávo. A že hodnoty jako je svoboda, rodina, štěstí a láska, ať se jim budeme vysmívat jak chceme až dohalelujá, budou vždycky průsečíkem všech dob a vším, o co tu běží. Jinými slovy, 5* je málo.100%. ()
Asi vůbec nejlepší dokument o Sametové revoluci. Nejspíš kvůli tomu, že nejde o bezprostřední zobrazení událostí a politických manifestací okolo 17. listopadu, ale o vystihnutí celkové atmosféry v roce 89. Špáta ji hledá na různých místech - ve vesnických putikách, u maturantů, mezi pankáči a metalisty, u folkařů, trampů, delikventů a feťáků. Chytrými otázkami dostává z lidí nejenom bezprostřední mínění o poměrech v komunistické společnosti, ale abstrahuje i to ryzí, co v jednotlivých subkulturách je a stejnou měrou odhaluje i pózu a faleš proklamovaných idejí, které se neslučují s činem nebo vůlí k němu. Využívá skvěle kontrapunktu obrazu a nezřídka nediegetického komentáře. Precizní dokument, který zraje s každým rokem, protože rozpor životních hodnot duchovních a materiálních se po revoluci spíš zvětšuje než zmenšuje. ()
Reklama