Mongol - Džingischán

Krajinomalebná kamera Sergeje Trofimova (Noční a Denní hlídka), která používá přirozeně zemité odstíny barev pro civilní scény a modré filtry pro nadživotně stylizované scény, ukazuje, jak vhodně se dá střídat „evropský" a „americký" styl. Mongol je navíc jakýmsi reparátem po nepovedeném koprodukčním Nomádovi z roku 2005, jejž původně natáčel český režisér Ivan Passer, než ho nahradil právě režisér Mongola Sergej Bodrov - známý hlavně díky filmu Kavkazský zajatec (1996). V onom spojení tvůrců vícera národností a v napůl historickém, napůl mytologickém příběhu o vzniku velké říše můžeme spatřovat i příznak jisté nostalgie po Sovětském svazu, po sjednocení a velmocenském postavení. Snaha Kazachstánu ukázat se světu jako nezaostalá země ústí přinejmenším k tomu, že hrdina Temudžin (jenž se stane Čingischánem) připomíná spíš někoho mezi Kristem, Mojžíšem a samurajem nežli krutovládce, jak ho máme zafixovaného z hodin dějepisu. Snímek ve svém líčení morálních kvalit panovníka nečiní žádnou otevřenou narážku třeba na Vladimira Putina, jde spíše o projev touhy po silné patriarchální figuře, touhy zakořeněné hluboko v asijských kulturách. Tato figura se zde přitom neprojevuje nijak dobyvačně. Jde o typického mučedníka, muže nezvykle klidného, zadumaného, který přesvědčuje okolí svou nezlomností, nikoli silou. Mluví tiše, je štědrý a spravedlivý. Jeho vztah k ženám v sobě nenese stopy nadřazenosti, plně věří monogamii a svou lásku věnuje i nevlastním dětem, které má manželka kvůli složitým okolnostem s jinými muži. Přitom film nevyznívá jako nechtěná karikatura, což je dáno hlavně přesvědčivým hereckým výkonem hlavního představitele Tadanobua Asana - mimochodem jednoho z nejpopulárnějších a nevytíženějších asijských herců posledních dvou desetiletí. Autoři jdou v popisu Temudžinova utrpení tak daleko, že když se po zhruba hodině chopí meče a poseká houfy nepřátel, dostaví se klasický efekt z Kurosawova Rudovouse. Kino, jež jím dosud téměř pohrdalo a lehce se nad tím fackovacím panákem nudilo, náhle vzrušeně nadskočí na sedadlech, když pozná jeho dosud skrývané, téměř až nadlidské schopnosti. Alternativa k americkým velkofilmům. „Rusko-asijský" bájeslovný přístup se projevuje v celkové struktuře vyprávění. V několika zdejších recenzích se už objevilo, že film trochu vypadá jako sestřih nějakého většího příběhu, snad seriálu; že v ději chybí podstatné informace typu: jak Temudžin coby dítě vyvázl zpod ledu, který pod ním praskl, jak se později dostal z okovů, jak se mu podařilo naverbovat bojovníky.Vzhledem k tomu, že není nic známo o jiném sestřihu, je 120 minutová verze definitivní a soběstačná. Způsob, jímž vypouští závažné zvraty, drama a komplikace, je natolik systematický, že ho těžko chápat jinak než jako záměr prezentovat Temudžina v mytickém rozměru. Nemožné se prostě děje bez vysvětlení. Přesně tak vznikají legendy.Vrcholně se to projeví v závěrečné bitvě, jejíž finále je komponováno v duchu němé klasiky Alexandr Něvský od Sergeje Michajloviče Ejzenštejna: patetická gesta, hra světel, abstrakce a znakovost věcí - jen záblesky bouřící oblohy, zvednutý meč, upřený pohled. Samotná akce chybí, režie nás namlsala dopředu při prvním „kombajnovém" nájezdu.Něco takového by bylo v hollywoodském filmu nemyslitelné. Pokud má být hrdina superhrdinou, pak je vše ukázáno naplno. Rusko-asijský Čingischán je však realistický, kdykoli je v záběru - a vše, co nelze zobrazit a jde jen podat ústně, tu není.Dobrý koncept a výborná alternativa k velkofilmům ze Západu. (13.06.2020) (menej) (viac)