Prebytočný človek

Tomu filmu jsem vůbec neporozuměl. Co chtěl říci? Osudy dvou jmenovců, jeden zkrachovalý zpěvák, jemuž zničily život drogy a ženy, druhý fotbalista, který si stále chtěl prosadit svou i poté, co po těžkém zranění vystudoval trenérský kurs. Jeden sice skočil do vody, ale pak z nepochopitelných důvodů vyplaval, aby mohl kamarádům upéci kapra, druhý se skutečně zastřelil, ale přitom jsme viděli zastřeleného i šéfa jeho klubu... Fakt mi to nic neřeklo, hvězdička z milosti. (09.04.2018)

Cože, čtyři útočníci??? No, to je tedy... s tím kosočtvercem to vlastně nechtěně vystihl - se nedivím, že ho v Neapoli nikdo jako trenéra nechtěl. To by bylo moc i na Pepíka Hnátka a Slavoj Houslice. Jako Sorrentinově prvotině lze filmu leccos odpustit, včetně ne moc povedené snahy vměstnat jednu postavu do hlavy druhé postavy, nutno ale konstatovat, že jeho další opusy jsou po všech stránkách o několik levelů výše. (23.07.2023)

Mám asi radši Sorrentinovu pozdější tvorbu, ale tento jeho debut je i přesto trefou do černého. Dnes už dvorní režisérův herec Toni Servillo v roli zkrachovalého muzikanta podává i zde úctyhodný výkon. Není se proto čemu divit, že tímto filmem vlastně odstartovala jejich budoucí spolupráce. Ač šlo celkově spíše o drama, těch několik fórků, co se v ději objevilo, mě udrželo ve střehu a párkrát jsem se i zasmála. Propojit obraz a hudbu se tu také podařilo na výbornou, jak je ostatně u Paola Sorrentina dobrým zvykem. (75%) (14.03.2020)

Prebytočný film a pocit strateného času. Najhoršie pri filme je, keď netuším, čo mi chce povedať. Potom si pozorne prečítam obsah a komentáre, ale tu ani to nepomohlo. Chcel mi film povedať len to, že po úspechu môže nečakane prísť aj pád bez ohľadu na profesiu, ale dá sa z toho vyhrabať? Naozaj takúto banalitu tak zložito a zdĺhavo? (04.11.2018)

Dvojí život Antonia. Debutující Sorrentino se rozcvičuje na paralelně vyprávěných příbězích dvou mužů, kteří žijí různé a přesto stejné životy. Podobně jako v mystickém dramatu od Kieslowského, také zde jsou osudy obou postav zvláštním způsobem propojené – jedna podněcuje druhou k aktivnímu převzetí kontroly nad trpně prožívanou každodenností. Prázdnota, osamělost a opouštění charakterizují existenci obou mužů, dvou věčně poražených hráčů, kteří marně hledají vhodnou (hrací) pozici. Se Scorsesem sdílí Sorrentino nejenom zájem o frustrované muže, jejichž (sebe)destruktivní jednání pramení z neschopnosti dostát svým ambicím (finále v hrubých rysech připomíná Taxikáře), ale také stylistickou suverénnost. Nemusí přitom svého slavnějšího amerického inspirátora okatě citovat (vplutí do klubu á la Mafiáni), abychom pochopili, že stejně jako on nemá rád statické kompozice, tradiční úhly kamery a otřelé kombinace hudby a obrazu. Soundtrack, nejen vytvářející nepatřičné audiovizuální kombinace, ale také přímo propojující oba hrdiny, patří k nejsilnějším složkám filmu, který má jinak neopomenutelné problémy s tempem i s nestálostí uplatňované fantaskní nadsázky. Zas tak zdatný ve stylové kontaminaci, aby elegantně skloubil Scorseseho s Fellinim, Sorrentino na počátku své kariéry nebyl. Ve svých pozdějších filmech dokázal množství uměleckých vlivů, z nichž vychází, lépe zkrotit, a hlavně se v nich mermomocí nesnaží zužitkovat každý lepší nápad. Přesto by bylo milé, kdyby srovnatelnou řemeslnou zručností vynikalo více debutů. 75% (30.10.2015)