Čierna séria

Po Corneauovej Hrozbe som čakal niečo zaujímavejšie, ale zakopol som. Nesympatické absurdné postavy, slabé dialógy plné zbytočných kecov, a nelogické chovania všetkých postáv, nielen psychicky narušenej a nervivej hlavnej postavy. K postavám som cítil totálny chlad a bolo mi tak jedno, čo sa s nimi stane. Aby toho nebolo málo, najväčší priestor dostáva nuda. Jediné, čo nebolo zlé, bola 17-ročná Marie Trignignat s rozkošným bobríkom. (13.12.2019)

I sám Fjodor Michajlovič by musel mít z takového pojetí Raskolnikova radost. Thompsona pomíjím, ten se nechal pouze velmi značně inspirovat. Corneau, básník zločinu ve filmu, se správně spolehl na Patricka Dewaera. Podruhé za svoji kariéru se ve filmovém zpracování Zločinu a trestu objevil Blier, v padesátých letech minulého století jako Monestier, kterého svým hereckým umem nezastínili ani pánové Gabin a Ventura. Jenže Dewaere dal do svého Francka vše, možná ještě trošku víc, a převálcoval Bliera i vynikající Trintignantovou. (13.02.2014)

Takto: hrdinove správanie, extrémne hysterizujúce, komentármi obdivované, ma otravovalo. Príbeh ok. Stavbou pripomína obľúbené lúzerské kriminálne storky Jamesa Hadley Chaseho. V nich sa vždy nejaký babrák, otĺkaný životom, sám alebo v spojení s iným lúzrom, rozhodne nastúpiť na scénu zločinu. Zdanlivo výborný plán zvyčajne v týchto románoch zlyhá na väčších, či menších pochybeniach pri realizácii kriminálneho skutku. V dôsledku týchto hrubých errorov sa sen o vymanení sa z kolotoča ponižovania, chudoby a životných prehier mení v prehru fatálnu. Polícia v týchto dielach má len minimálne alebo žiadne zastúpenie. Fokus je vždy v zobrazení života smoliarskych ľudkov, nastúpiacich v istom okamihu na kriminálnickú dráhu. Presne ako tu. Akoby som jeden z týchto príbehov videl sfilmovaný. Akurát, že tie teatrálne gestá a vypäté emocionálno neznamenali osobne nejakú extra priadnú hodnotu; skôr odobranú. 70% (03.06.2021)

Franck Poupart je na první pohled komická figurka s knírkem, který dává vzpomenout na vysmívanou mužnou ozdobu Milouše ze Saturnina. Jenže jakmile se objeví jedna zbytečná a morálně pochybná bába jako překážka k prachům a zaslouženému štěstí v podobě čisté krásky (a hlavně těch prachů) uprostřed všeho toho sajrajtu, z Milouše se stává Raskolnikov na speedu, sice bez teorií a velkých ideálů, ale s psychopatickým egem. A zjišťuje, stejně jako divák, že leccos čekal jinak – opravdu to tou tragikomikou, vypečeností osudu a neplánovaných okolností při všem tom pachtění trochu připomíná pozdější bratry Coeny. Nástup té tajemně mlčenlivé / možná trochu retardované (nehodící se škrtněte) princezny (Marie Trintignant v režii nevlastního taťky) v područí ježibaby je vskutku odzbrojující. Patrick Dewaere je neuvěřitelný. Ale pozdější osud hlavních představitelů, to je opravdu černá řada… (06.06.2020)

„Promiňte, ale upadlo vám oblečení!“ To je tak, když chcete konečně prodat zboží a místo peněz vám nabídnou naturálie…Corneau stvořil vskutku svérázný film. Už při rozpačitém úvodu jsem pochyboval, zda se skutečně jedná o krimi drama, ale bylo to o tom přijmout zvláštní hlavní postavu se všemi těmi výstřelky, tanečky, emocionálními výlevy a zkratovými momenty (což mi, přiznávám, dělalo chvílemi potíže). Jako studie komplikovaného muže žijícího ve vlastním světě tvrdě narážejícím na ten skutečný to není špatné, ona ta postupná přeměna z „poseroutky“ na až bezskrupulózního „vychcánka“ docela baví, ale některé scény buď nedávaly moc smysl či se přímo nepovedly (o „dýchající mrtvole“ nemluvě, to prostě nesnáším). Konec je sice symbolický, avšak zas mu předchází podivná pasáž, kdy Franck „náhle“ nedokáže to, co předtím zvládl s přehledem. Celkově dám jen průměr, ovšem teď už alespoň vím, jak mistrně využít kapotu auta a svou vlastní hlavu k získání pozornosti uražené ženy, že…„Život je děvka…děvka po menopauze.“ (28.06.2020)