Planéta búrok

Jako dítě jsem se rád pročítal skrze haldy sovětské sci-fi, které doma zůstaly z dob dětství mého otce, takže jsem věděl, že ruští literáti v tomto žánru občas měli co nabídnout. S filmaři už to ale nejspíš bude slabší. Planeta Bouří, jenž je jedním z nejvzpomínanějších ruských sci-fi filmů (a nebylo jich zase tak mnoho), sice opravdu má sympaticky naivní mizanscénu a la oživlé komiksy z ABC (a zřejmě nebude náhoda, že hrdinové Scottova Promethea nosí téměř identicky vypadající skafandry, jako posádka Síria), ale tím výčet pozitiv vlastně končí a snímek s neexistujícím příběhem nemá čím upoutat. Tedy ne v pozitivním smyslu, protože třeba dialogy, které jsou bez nadsázky na úrovni "Tureckých hvězdných válek" se bohužel jistě do paměti zaryjí každému... (10.06.2012)

Z dnešního pohledu je to velmi směšné. Všechen ten patos, hrdinský patos, úvahy o nesmrtelnosti chrousta, triky na úrovni televizní papundeklové pohádky, Venuše s vodou (!) a v podstatě příjemnou gravitací (!), ciferníky místo digitálních čísel, tragédka Máša, která ve chvílích nejtěžších vzpomene na Gagarina, naprosto neschopný robot s touhou po svobodě, kotoučový magnetofon ve vesmíru (!), a vůbec celkové pojetí, jež je mixem příběhů o Perry Rhodanovi, od Karla Zemana, ze Ztracené země apod. Ale právě tím vším to dost baví, stopáž je příjemná, konec - s tím šutrem a pak odrazem ve vodě - je vlastně překvapivý, i když očekávaný. Jinak film vznikl tuším podle Kazancevovy knihy, a ten viděl ufouny za každým rohem. (27.03.2020)

Ten film se neřadí po bok nepřekonatelných fantasy děl Karla Zemana, jak píše oficiální text distributora, ale kulhá aspoň 1000 verst za ním. První třetina v raketě je zdlouhavá a nudná. Po doletu na Venuši je veselo, ale takové, které tvůrci tohoto dílka neplánovali. Ten film baví především svým neumětelstvím. Vím, že jde o film z r. 1962 a vím, že úroveň triků byla nízká, ale takový nedostatek fantazie je u sci-fi urážející. To se ani nezmohli na nějaký paprskomet a museli ty směšné ještěry střílet běžným revolverem. I ta jejich raketa vypadá, jako by ji zbastlili z Moskviče 407, a ne jako hrdé dílo techniků zářné komunistické budoucnosti. Vrcholem je, že se do ní leze po žebříku jak do kurníku. Dostalo mne do kolen, když při urychleném odletu poslední z kosmonautů odkopl ten ubohý zebř a přibouchl dvířka toho vesmírného vehiklu jak dvířka od záchodku. Tohle si mohl dovolil ještě tak Jules Verne při své cestě na Měsíc v r. 1865, ale téměř sto let po něm je to ubohost. Úroveň animace venušanských prapotvor je bídná. Zhnuseného diváka pak dorazí přemoudřelé řeči a úděsně optimistická píseň. Srovnáme-li to s naší Ikarií XB 1, která je jen o rok mladší, a s Cestou do Pravěku, která je o sedm let starší, vypadá tohleto dílko jako výtvor amatérů. Za nechtěný humor mnoha scén aspoň 1*. (28.09.2011)

Rok 1962 bol pre sovietsky film predelom, kedy sa pustili do neznámeho žánru. Človek obojživelník bol dramatickým a zaujímavým počinom, Planéta búrok však veľmi zaostal. Nejde o námet, kde kozmonauti navštívia planétu Venuša a natrafia na prehistorické potvory, fantázii sa predsa medze nekladú. Dej je kŕčovito natočený a najhoršou vecou, čo mohli tvorcovia urobiť, že do filmu napasovali ideologický podtext, či dokonca oslavné ódy na sovietsky komunizmus. Škoda. (10.06.2021)

Každý za socíku věděl, jak nakrmit vlka a nějak si zachovat i ty kozy. Povrchně se žvaní, nejlépe v předmluvě, o milované komunistické straně a hrdinném sovětském lidu, nejlépe odcituje nějaké úplně nesouvisející Leninovo dílo, což uspokojí cenzory... a přitom předkládané ideje jsou často velmi podvratné. Zde kromě přímočarých fantasmagorií dílko zavánělo nikoli marxistickou verzí dialektiky, ale fenomenalismem jak podle výcucu z Heideggera. Trklo mě to ale zhruba v prostředku (pokusím se moc nespoilerovat), kdy se chlapi vydají všichni na planetu, zatímco jediná žena zůstane na oběžné dráze a má za povinnost čekat. Když ztrácí nervy, a chce se vydat dolů, je to celé po lopatě hlasem shůry opakované dokola a dokola. Jde o úplně učebnicový příklad transcendence a imanence (je obvykle rozebírán na příkladě Odyssea létajícího po všech čertech a Penelope, která na něj 20 let neměnně tupě čeká a čeká). Krom toho je tu hezky rozmázlá teorie panspermie, a dokonce má kladnou roli i buržozní pavěda, kybernetika. No, nechci být jako Shadwell, tak to raději utnu :) Jen dodám, že výtvarná stránka a výprava jsou obé bombastické... (04.02.2012)