Planéta búrok

Jako dítě jsem se rád pročítal skrze haldy sovětské sci-fi, které doma zůstaly z dob dětství mého otce, takže jsem věděl, že ruští literáti v tomto žánru občas měli co nabídnout. S filmaři už to ale nejspíš bude slabší. Planeta Bouří, jenž je jedním z nejvzpomínanějších ruských sci-fi filmů (a nebylo jich zase tak mnoho), sice opravdu má sympaticky naivní mizanscénu a la oživlé komiksy z ABC (a zřejmě nebude náhoda, že hrdinové Scottova Promethea nosí téměř identicky vypadající skafandry, jako posádka Síria), ale tím výčet pozitiv vlastně končí a snímek s neexistujícím příběhem nemá čím upoutat. Tedy ne v pozitivním smyslu, protože třeba dialogy, které jsou bez nadsázky na úrovni "Tureckých hvězdných válek" se bohužel jistě do paměti zaryjí každému... (10.06.2012)

Ten film je strašně naivní a směšný, ale nemůžu si pomoct, ono je v tom jeho kouzlo. Všechny ty přehnané dialogy, Venuše plná dinosaurů a vody, bojové scény, ale nejvíc mě dostal ten robot, co vypadá jak obrovská hračka. A úplně nejvtipnější bylo, když SPOILER spadl do té lávy KONEC SPOILERU, to už jsem z toho nemohl a smál se nahlas. Ona mi tahle scéna strašně připomnělo videa, na které se můj mladší bratr kdysi díval - jejich obsahem bylo to, že nějaký týpek postavil hrad z písku, postavil na něj lego panáčky a pak na ten hrad začal lít vodu a kamerou zabíral, jak postupně panáčci padají na zem (a když nějaký spadl, tak to tam dal ještě jednou a zpomaleně). Jinak tomu filmu ale musím uznat, že až na pár chvil rychle utíká, dobře se na něj dívá a celá ta jeho naivita mi připadala příjemná. A líbila se mi i ta snaha o zvrat na konci. Víc jak 3* tomu ale rozhodně dát nemůžu. (07.04.2020)

Tohle sci-fi je tak moc naivní, že je to prostě kravina. Příběh s objevením života na Venuši je prostě blbý. Scénář je plný připitomělých rádobyfilozofických úvah o rozsévání života ve vesmíru a nesrozumitelných dialogů. Když se připočtou ještěři a chapadlové rostliny, nemůžu se ubránit asociaci se snímky Ed Wooda. Herci jsou opravdu tragičtí. Myslím, že srovnání se Zemanem není na místě, tam byla naivita účelová, tady je nevědomá. Párkrát jsem se zasmál, třeba když sovětská Moskva radila kosmonautům nepřistávat, s tím, že jejich život je důležitější, než úspěch mise. Když si představím Stalina, nebo Brežněva, nelze se nezasmát. Vše blbé navíc korunuje budovatelská písnička, jež se rozezní v závěru. (14.04.2009)

Trochu naivní sci-fi o přežívání na planetě s nepřátelským prostředím (mimochodem, tenhle subžánr by si docela zasloužil nějaký nový kvalitní přírůstek), který je komančiální ideologií protknut jen lehce a hle, v posádce je i zavilý amerikánec a není strůjcem všeho špatného! Triky jsou fajn (inspirace Zemanem a jeho saury je jasně patrná) a třeba takové kostýmy by se bez problémů mohli použít i v nějakém aktuálním filmu, vizuální podoba není to, co brání Planetě bouří stát se něčím víc, než jen jedním z řady zástupců "starejch scifi", jsou to neskutečně bizarní a dokonale hrůzné dialogy snažící se vypadat vědecky, ovšem s výsledkem působícím asi jako mongolský nájezdník s koněm nakaženým kulhavkou, který se snaží zvítězit v souboji s brigádou Té sedmdesát dvojek. A co teprv, když se zjeví záběry na hrdinného geroje sovětu, doprovázené zahloubaným monologem z vědcovi mysli o smyslu všehomíra, případně o architektonice ulic. " Může to pochopit robot... Ale ne žena.. " (19.04.2015)

Ten film se neřadí po bok nepřekonatelných fantasy děl Karla Zemana, jak píše oficiální text distributora, ale kulhá aspoň 1000 verst za ním. První třetina v raketě je zdlouhavá a nudná. Po doletu na Venuši je veselo, ale takové, které tvůrci tohoto dílka neplánovali. Ten film baví především svým neumětelstvím. Vím, že jde o film z r. 1962 a vím, že úroveň triků byla nízká, ale takový nedostatek fantazie je u sci-fi urážející. To se ani nezmohli na nějaký paprskomet a museli ty směšné ještěry střílet běžným revolverem. I ta jejich raketa vypadá, jako by ji zbastlili z Moskviče 407, a ne jako hrdé dílo techniků zářné komunistické budoucnosti. Vrcholem je, že se do ní leze po žebříku jak do kurníku. Dostalo mne do kolen, když při urychleném odletu poslední z kosmonautů odkopl ten ubohý zebř a přibouchl dvířka toho vesmírného vehiklu jak dvířka od záchodku. Tohle si mohl dovolil ještě tak Jules Verne při své cestě na Měsíc v r. 1865, ale téměř sto let po něm je to ubohost. Úroveň animace venušanských prapotvor je bídná. Zhnuseného diváka pak dorazí přemoudřelé řeči a úděsně optimistická píseň. Srovnáme-li to s naší Ikarií XB 1, která je jen o rok mladší, a s Cestou do Pravěku, která je o sedm let starší, vypadá tohleto dílko jako výtvor amatérů. Za nechtěný humor mnoha scén aspoň 1*. (28.09.2011)