Planéta opíc

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 200 nejlepších sci-fi filmů - 200 Greatest Sci-Fi Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Celosvětově divácky úspěšný film. A kniha byla taky dobrá, možná ještě lepší, protože tolik nestárne. Dnes tento film už je spíše pohádka než sci-fi nebo drama, při každém dalším sledování se stále více nudím - na rozdíl od jiných fimů...Trailer: http://www.sms.cz/film/planeta_opic-1968/ukazka (10.03.2009)

Mohlo by se zdát, že Planeta opic přece nemá patřit do sekce zaměřené na téma cest do vesmíru. Ale to pouze značí, jak se vnímání filmu od dob jeho prvního uvedení posunulo, potažmo jak jeho zásadní zvrat dnes již náleží do popkulturního povědomí. Nemalou mírou k tomu přispěl fakt, že úspěch prvního filmu dal vzniknout rozsáhlé franšíze, která zahrnuje čtyři filmová pokračování, hraný a animovaný televizní seriál, komiksy, audio příběhy a po dekádách hibernace také nový filmový reboot, jehož třetí část vstupuje do kin pár týdnů před konáním letošní LFŠ. Ačkoli film vychází z mezinárodně úspěšné knižní předlohy francouzského spisovatele Pierra Boulleho, od předlohy se v mnoha ohledech zásadně liší, takže i diváci seznámení s knihou byli svého času pointou snímku překvapeni. Tvůrci se ve vyprávění drží linie, že skupina amerických astronautů ztroskotá na nehostinné planetě, kde posléze narazí na primitivní ekvivalent lidí a následně i zdejší pány tvorstva –civilizaci opic. Zatímco Boulle spřádal fantazii, kde člověk díky své inteligenci a znalostem ohromí vyspělou opičí společnost, film kvůli požadavku studia na snížení nákladů staví hrdinu proti výrazně méně vyspělé civilizaci, kde touha po vědění a pravdě několika vědců naráží na až inkvizitorskou konzervativní doktrínu špiček zdejší hierarchie. Zatímco původní scénář z pera legendárního Roda Serlinga předlohu obohatil o protiválečnýou reflexi hrůzných výhledů studené války, právě jeho úsporami iniciované přepracování od Michaela Wilsona výslednému filmu dalo jeho proslulé protirasistické téma. Hlavní hrdina v podání hvězdného Charltona Hestona se ocitá v pozici, která silně evokuje zacházení s otroky, a byť se vyprávění jinak drží klasických klišé o bílém spasiteli a alfasamci, současně jej staví do role zosobněné viny otrokářské minulosti Ameriky. Díky tomu Planeta opic mnohem zásadněji rezonovala se společností doby hnutí proti rasové segregaci a diskriminaci Afroameričanů, než rádoby aktuální a uvědomělé, ale v jádru konejšivé snímky jako o rok starší Hádej kdo přijde na večeři (Guess Who's Coming to Dinner, 1967), a nutno dodat že dodnes v tomto ohledu neztratila nic ze své působivosti. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Nejklasičtější nestárnoucí sci-fi klasika a film, který tu prostě odjakživa byl a já si ho nikdy nenechal ujít. Pamatuji, že scéna kdy po ztroskotání lodi najdou zestárlou mrtvou astronautku pro mě v dětství bylo vždy to nejděsivější co jsem kdy viděl a težko jsem pak usínal, stejně tak si vzpomínám, jak jsem nechápal proč poté, co na konci Heston objeví tu velkou sochu, začne tak řvát a lamentovat. Prostě Planeta opic je „můj“ film! (10.03.2006)

Heston se vydal do Vesmíru, aby zde nalezl bytosti rozumnější člověka. Nalezl - i nenalezl. Především se však dopátral svého osudu. Neuvěřitelně působivý film, který funguje stále znovu. Viděl jsem ho po dlouhé době a nechápu, jak jsem ho poprvé mohl ohodnotit jinak než plným počtem. Tvrdá satira "vědecké víry" i fanatismu - a to vše v rámci postmoderního uvažování obecně. Opice, které mě děsily ze sna celé dětství, a Charlton, který se své role "jediného herce" zhostil na výbornou. Po Ben Hurovi, Mojžíšovi a Michelangelovi jeho nejsilnější výkon. (02.10.2005)

„Take your stinking paws off me, you damned dirty ape!“ Jak to říkal Einstein? Že se ve čtvrté světové válce bude bojovat jen klackama? A říkal taky, že všechny opice budou umět perfektně anglicky..? Jeden z možných směrů neodarwinismu v sci-fi klasice s nadčasovou hudbou mistra Goldsmitha, kastraci se vyhýbajícím kovbojem Hestonem, slabší prostřední pasáží z opičího města a nejen v období studené války nosnou myšlenkou hrozící sebedestruktivity lidstva, leč zub času už zapůsobil, jak tlupa hladových makaků na trs banánů. Vzhledem k poslednímu záběru je velká škoda, že Frank Sinatra nazpíval svůj hit "New York, New York" až o něco později, jinak by ho režisér Schaffner určitě použil.. (21.02.2011)