Shake Hands with the Devil

Z každého záberu sála obrovské úsilie ukázať svetu, aké zverstvá sa v Rwande diali, koľko obetí si to vyžiadalo a aká hŕstka odvážlivcov, vedených hrdinským generálom menom Roméo Dallaire, proti tomu bojovala. Bol to nerovný boj nenabitých zbraní a mierového úsilia, voči guľkám a mačetám plných vražednej nenávisti. Neskutočne intenzívny zážitok. Ľahšie by sa tu snáď počítali "obyčajné" scény než tie plné naliehavého zobrazovania atmosféry genocídy. _ Videné v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (21.04.2015)

Trochu jiný pohled na genocidu ve Rwandě, tentokráte očima generála mírových vojsk OSN R. Dallaira. Řekl bych, že předchozí Hotel Rwanda vzbuzuje určitě větší emoce a také - ač to narozdíl od tohoto filmu není hlavním tématem - se sledováním HR pociťujete větší naštvanost vůči západu, s jakou neochotou přistupoval k reakci na genocidu, která se ve Rwandě odehrávala. Podat ruku ďáblu je rozhodně výborný film, jen opět nějak nechápu, že jsem na něj narazil až náhodou tady na ČSFD a ne už dříve při udílení filmových cen. Kamera, jejíž prim hrají záběry rwandské krajiny, je nádherná. P.S.: Možná jste si všimli toho, kterak se Dallaire zmiňuje o problémech v jakémsi hotelu "Mille Collines" - ano, je to ten slavný Hotel Rwanda, ve kterém Paul Rusesabagina zachránil tolik Tutsiů. 8,5,10 (27.09.2010)

Shake hands with the Devil staví na dvou základních kamenech. Tím prvním je vynikající Roy Dupuis, který z plátna nesleze dobrých 95% filmu a tím druhým je téma občanské války mezi Hutuy a Tutsii, které nebylo zfilmováno poprvé. Zatímco Hotel Rwanda tlačil na emoce skrz rodinu Dona Cheadla a masakrování Tutsiů po tisících, tento snímek klade velký důraz na smutnou roli „vojáků“ v misi UNAMIR, kteří sehráli dost nešťastnou a nezáviděníhodnou úlohu, kdy museli v podstatě jen přihlížet genocidě. Morální dilema, zda se zachovat tak jak velí čest, nebo jak velí nadřízený, je zde ztělesněno v postavě kanadského generála Dallaireho. Největší a možná i jedinou slabinou filmu je nevýrazná režie. (02.11.2013)

Jak já se hrozně těším, až někdo natočí neslzopudné rwandské drama! Anebo jinak, protože ryze o slzičkách to tentokrát není - ono by možná prostě jen stačilo, kdyby se ubralo na té rádoby dojemné hudbě, která doprovází brutální děj. Jsem rád, že tyhle snímky vznikají a svět je potřebuje jako sůl, jenomže já se chci u bedny kromě vzdělávání nadchnout i pro nezaujatou vyprávěcí linii..! (10.05.2015)

Výhodou nedostatku času je, že si člověk pečlivěji vybírá, nač se bude koukat. Díky tomu jsem objevila tenhle nepříliš známý klenot, který u nás bůh ví proč nikdy nevysílali a který může směle zaujmout místo po boku ceněného Hotelu Rwanda. Téma je totožné, úhel odlišný, zděšení nad tím, co jsou lidi (nejen místní milice, ale i kapitální hovada v OSN) schopní dělat, úplně stejné. "Když se člověk dopustí hříchu, učiní pokání a všechno je odpuštěno. Když selže, je po všem, jako by se zavřely velké ocelové dveře." Chápu, proč se tak generál Dallair cítí, bez ohledu na to, že je hlavně jeho zásluhou, že umřelo alespoň o pár lidí míň. A i to se při takhle šíleným masakru počítá. Dupuis válí, hudba (a Rwanda) je tak překrásná, až se to snad v tomhle případě ani nesluší. Neskutečná síla... (08.11.2010)