The Harder They Come

Můj první výlet do filmové tvorby z Jamajky dopadl nad očekávání. Spojit do jednoho filmu prostředí hudebního či uměleckého světa se světem zločineckým se ve stejnou dobu víckrát ve svých filmech různě pokoušel i Claude Lelouch, ale v případě tohoto filmu jsou ty dva úplně odlišné světy spojené až neobvykle pevně v příběhu hlavní postavy. Myšlenka ukázat, jak vzrůstá někdy popularita mladého umělce nikoliv díky jeho tvorbě či kvalitám, ale skandálu, není možná z dnešního pohledu už tolik originální, ale celý příběh měl v podobně exotických reálií specifické kouzlo. On vůbec tenhle film je po všech stránkách naprosto svůj a originál, snaží se zachytit dění v jamajských reáliích nesmírně realistickým způsobem, v nejedné scéně jsem si připadal jako u vyloženě artového filmu s precizním režisérským stylem a zároveň občas i nějakou sdělenou myšlenkou navrch, nejčastěji ukrytou v textech samotných písní, jindy se zas z této polohy dokáže proměnit v přímočárý akční film béčkového ražení. Zároveň však po celou dobou dýchá tak osobitou atmosférou, že alespoň mě ta rozpolcenost mezi „artovým“ a „béčkovým“ moc nevadila, já mám ty nezávislé filmy rád, pokud dokážou upoutat a tady jsem si užil ten zvláštní styl stejně jako samotný děj a nezbytnou hudbu (z níž mi tady sedl nejen černošský gospel, ale překvapivě i to jamajské reggae). Závěrečný nápad náhlé asociace diváků v kině sledujících napínavé přestřelky, jak jsme to viděli už kdesi na začátku, se povedl a lze říct, že svým vnesením nadhledu i omlouvá případnou lacinost jistých scén. Já to čekal v béčkovém stylu celé a svým mnohavrstvým pojetím mě film překvapil. To je přesně ten typ snímku, v jaké při návštěvě těchto hodně cizokrajních kinematografií většinou doufám. Jenom jsem měl občas problém rozeznat podobně vypadající postavy, ale stejně jako emmě53 mi pomáhaly klobouky a obleky. [75%] (06.09.2022)

Jamajka, no jasně....slunné písčité pláže, palmy, azurově nádherné moře......tak na to zapomeňte. Tady jsem se hned od začátku brouzdala v příšerném slumu a prapodivných uličkách, kde bylo na jedné bráně napsáno : "Nemočte nám na bránu, tady bydlí lidi". A s tím vším související všudypřítomná bída. Co dělat, když je jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná, zkrátka to není ani pro Ivana vůbec jednoduché. Sny a plány je jedna věc, druhá je skutečný reál. Ivane měl jsi zůstat u té kytary, to byla lepší volba i když by jsi nebyl tak slavný. Po herecké stránce to nebudu rozebírat, mně dalo dost fušku ty kluky rozeznat jednoho od druhého. Sice mně ze začátku trochu pomohly ty jejich čepičky, kloboučky a baretky, ale za chvíli jsem v tom měla stejně mírný hokej. Co mě ale nejvíc chytlo za srdce, byla ta jejich úžasná muzika, která mě nenechala sedět v klidu, to prostě nejde. Nejen že ty melodie mně budou znít v hlavě asi hodně dlouho, to není to jediné, co tenhle snímek posouvá o level nahoru, ale i fakt, že šlo o příběh inspirovaný skutečnou událostí. Ale ta muzika........... - Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (04.04.2015)

Takové jamajské U konce s dechem, hlavně obsahově jsou si oba filmy dost podobné. A i tím, že se v nich mísí žánry a chvílemi balancují mezi avantgardním a špatně natočeným filmem. Společné mají rovněž využívání neobvyklých filmových postupů a celkově Harder They Come připomíná také senegalský film Touki Bouki, se kterým má navíc společné to, jak vypadá (kostýmy, prostředí, typickou kulturu), což je dáno dobou vzniku. Škoda jen, že autoři nepoužili trochu víc písniček a dokola opakují titulní píseň a You can get it if you really want. (28.01.2009)

Mezi půlnoční filmy bych tento snímek nezařadil, hlavně z toho důvodu, že není tak bizarní, ujetý nebo blbý, jak většinou midnighty bývají. Je prostě jen trochu... jamajský. Něco se mi moc líbilo, hlavně ta svobodná nálada, perfektní hudba nebo pointa na konci. Výš ale přesto s hodnocením jít nemůžu, protože si prostě myslím, že to není dobrý film. Má atmosféru a chce něco vyjádřit, ale dělá to poněkud zdlouhavou (neustálé hudební klipy) a nepříjemně ošklivou (kamera, střih) formou. (15.10.2011)

Kdybych měla hodnotit prostinký děj, téměř ochotnické herecké výkony a svou naivitou mnohdy spíše úsměvné dialogy, nebyla by to žádná velká sláva. Na druhou stranu, napsat, že to má dobrou atmosféru, je jako konstatovat, že byl Bob Marley celkem obstojný reggae muzikant. Jamajka z každého záběru sálá až neuvěřitelně (i když ne ta plážově idylická), polovina osazenstva svým ležérním postojem dává najevo, že má všechno těžce na háku a soudě dle lesku v jejich očích se vsadím, že to zhulení ganjou ani nepředstírají. Samo sebou nesmí chybět spousta výborné muziky, která zabírá tak osmdesát procent filmu - pokud zrovna netvoří pozadí scén, nebo někdo nezpívá, tak zní alespoň z rádia. Což je sice moc fajn, ale s postupujícím časem mě to přeci jen začalo trochu unavovat. Jo a zajímalo by mě, jestli je tam Ivanhoe Martin zcela běžné černošské jméno, protože mně přišlo docela legrační. Viděno v rámci Challenge 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (29.04.2015)