The Harder They Come

Kdybych měla hodnotit prostinký děj, téměř ochotnické herecké výkony a svou naivitou mnohdy spíše úsměvné dialogy, nebyla by to žádná velká sláva. Na druhou stranu, napsat, že to má dobrou atmosféru, je jako konstatovat, že byl Bob Marley celkem obstojný reggae muzikant. Jamajka z každého záběru sálá až neuvěřitelně (i když ne ta plážově idylická), polovina osazenstva svým ležérním postojem dává najevo, že má všechno těžce na háku a soudě dle lesku v jejich očích se vsadím, že to zhulení ganjou ani nepředstírají. Samo sebou nesmí chybět spousta výborné muziky, která zabírá tak osmdesát procent filmu - pokud zrovna netvoří pozadí scén, nebo někdo nezpívá, tak zní alespoň z rádia. Což je sice moc fajn, ale s postupujícím časem mě to přeci jen začalo trochu unavovat. Jo a zajímalo by mě, jestli je tam Ivanhoe Martin zcela běžné černošské jméno, protože mně přišlo docela legrační. Viděno v rámci Challenge 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (29.04.2015)

Můj první výlet do filmové tvorby z Jamajky dopadl nad očekávání. Spojit do jednoho filmu prostředí hudebního či uměleckého světa se světem zločineckým se ve stejnou dobu víckrát ve svých filmech různě pokoušel i Claude Lelouch, ale v případě tohoto filmu jsou ty dva úplně odlišné světy spojené až neobvykle pevně v příběhu hlavní postavy. Myšlenka ukázat, jak vzrůstá někdy popularita mladého umělce nikoliv díky jeho tvorbě či kvalitám, ale skandálu, není možná z dnešního pohledu už tolik originální, ale celý příběh měl v podobně exotických reálií specifické kouzlo. On vůbec tenhle film je po všech stránkách naprosto svůj a originál, snaží se zachytit dění v jamajských reáliích nesmírně realistickým způsobem, v nejedné scéně jsem si připadal jako u vyloženě artového filmu s precizním režisérským stylem a zároveň občas i nějakou sdělenou myšlenkou navrch, nejčastěji ukrytou v textech samotných písní, jindy se zas z této polohy dokáže proměnit v přímočárý akční film béčkového ražení. Zároveň však po celou dobou dýchá tak osobitou atmosférou, že alespoň mě ta rozpolcenost mezi „artovým“ a „béčkovým“ moc nevadila, já mám ty nezávislé filmy rád, pokud dokážou upoutat a tady jsem si užil ten zvláštní styl stejně jako samotný děj a nezbytnou hudbu (z níž mi tady sedl nejen černošský gospel, ale překvapivě i to jamajské reggae). Závěrečný nápad náhlé asociace diváků v kině sledujících napínavé přestřelky, jak jsme to viděli už kdesi na začátku, se povedl a lze říct, že svým vnesením nadhledu i omlouvá případnou lacinost jistých scén. Já to čekal v béčkovém stylu celé a svým mnohavrstvým pojetím mě film překvapil. To je přesně ten typ snímku, v jaké při návštěvě těchto hodně cizokrajních kinematografií většinou doufám. Jenom jsem měl občas problém rozeznat podobně vypadající postavy, ale stejně jako emmě53 mi pomáhaly klobouky a obleky. [75%] (06.09.2022)

Takové jamajské U konce s dechem, hlavně obsahově jsou si oba filmy dost podobné. A i tím, že se v nich mísí žánry a chvílemi balancují mezi avantgardním a špatně natočeným filmem. Společné mají rovněž využívání neobvyklých filmových postupů a celkově Harder They Come připomíná také senegalský film Touki Bouki, se kterým má navíc společné to, jak vypadá (kostýmy, prostředí, typickou kulturu), což je dáno dobou vzniku. Škoda jen, že autoři nepoužili trochu víc písniček a dokola opakují titulní píseň a You can get it if you really want. (28.01.2009)

Nemůžu si pomoct, ale tohle prostě má něco do sebe a to něco mi vynahrazuje dost filmařských a scénáristických chyb, které ten film rozhodně má. Ono je to totiž v podstatě blaxploitation (vlastně už jen tím, že tu skoro všichni herci jsou černoši a že si to celé natočili Jamajčani na koleně, víceméně hlavně pro sebe) a v rámci tohohle specifického subžánru je to rozhodně nadprůměrné dílo. Dílo, které, na rozdíl od některých svých kolegů, má hlavu a patu, nenabízí žádné přehnaně dokonalé nebo akční hrdiny, dokonce se snaží i o normální příběh a ani nevypadá tak amatérsky. Má taky podmanivou atmosféru, realisticky působící kameru, zajímavý příběh a dokonce i příjemnou reggae a gospelovou hudbu, kterou sice normálně zrovna neposlouchám, ale sem se skvěle hodila a ani mi tolik nevadilo, že ta ústřední skladba zde zazní rovnou několikrát. A snaží se to i o nějaké zajímavé nápady a silnější scény. Takže když si spočtu tohle + fakt, že mě to celkem bavilo sledovat a že mám tyhle nezávislé svérázné exotické filmy hodně rád, nemůžu být nespokojený. Má to prostě své kouzlo, tenhle nejslavnější jamajský film. Slabé 4* (06.11.2022)

Jimmy Cliff je fakt cool man. On snad ani nehraje, protože tu roli má v krvi. Co stojí dál za shlédnutí: naprosto úžasný stavy tranzu v kostele, duširvoucí kázání staršího preachera s mlácením do bible, scéna u fotografa, největší dredy co jsem kdy viděl (u toho jedinýho chlapáka, kterej měl dredy) nebo projíždění se autem po parku (připadalo mi to, jak kdybych na té Jamajce byl s nima). A to raga, to je prostě pohoda. A ta pohoda z těch šťastnejch černejch tváří jenom srší. Aspoň do té doby, než se začnou řešit peníze... Ten film má prostě atmo, kvůli které jsem přihodil navrch jednu hvězdu. A bacha na angličtinu, fakt drsnej (asi) jamajskej akcent - jde fakt blbě rozumnět. (26.11.2007)