Bůh a ďábel v zemi slunce

Nebudem zahmlievať. Pre mňa je skvelý filmový zážitok úplne na opačnom póle významovosti, ako toto dielo. Snažím sa aj uznať kvality diela, ale len z princípu. Osobný pohľad je celkom iný. Viem, že sa v tej dobe po celom svete hulilo o sto šesť a tento snímok to len potvrdzuje. Našiel som v tom akýsi predobraz Jodorowského EL TOPA a ten sa v halucinogénnych látkach topil. (09.01.2018)

Slnko na brazílijských planinách páli neúprosne. Na základe pripraženia ohnivou guľou začnú pukať žilky v hlavách a vznikať tým samozvaní proroci. Do jedného sú revolučne šľahnutí. Vedú užialených biednych roľníkov do ďalšej a ďalšej záhuby v mene nereálnych hesiel o krajine večného blahobytu. Sadisticky šľahne slnko i vojakov, strieľajúcich mužov, ženy a ich deti. Záblesky páľavy padnú i na hlavy farárov, platiacich odstreľovačov konkurenčných ľudových prorokov a ich ovečky. Prežijúci revolucionári, žijúci len z pomsty a pre pomstu, sa v násilí, ktoré vyvraždilo ich súdruhov, sami nájdu. Zdá sa, že revolúcia nič nevyrieši. Tu niečo niečo vyrieši len výstavba, poskytujúca dostatok tieňa i vody. Taká snáď časom schladí horúce hlavy s bláznivou mysľou - a privedie ich k akému-takému konsenzu. Pretože na útek od tohto všetkého krvilačného besnenia k hľadaniu ideálneho ostrova, okolo ktorého prehrmia všetky dejinné búrky predsa len väčšina jednoducho nemá. A ako vidieť, ženy strácajú na takéto extatické úniky cestou energiu a vyčerpané padajú k zemi. Veľmi vydarený film, žiaľ, miestami pridlhý. Ale ak malo byť cieľom predlžovaných scén ukázať divákom mechanizmus šialenstva, v ktorom sa božia povaha človeka zmieša z diabolskými pokušeniami, podarilo sa. (01.02.2015)

Pokiaľ sa Brazilci vo veľkom inšpirovali talianskym neorealizmom, tak na ten v tomto vysoko štýlovom filme zabudnite. Nie že by neriešil podobné otázky obyčajného ľudu, ale rieši ich formálne inak. Boh a diabol upozorňuje takmer v každom zábere na svoju formu, určite si aj po čase spomeniete na špecifické prvky kamery, strihu a na hudbu. Má "čosi" spoločné so špagetti westernom, ale nevyužíva humor. Iba brutálne násilie. Bohužiaľ tu cítiť režisérovu neskúsenosť s hercami, občas ich výstupy pripomínajú amatérske divadlo. Dejovo je to zo začiatku trochu zmätočné, tá prvá polovica je značne lyrická. Tá druhá je už akosi prečistená a všetko okato speje k záverečnej prestrelke. Je to však film z Brazílie a tak aj tá prestrelka je natočená diametrálne odlišne, ako sme zvyknutí. Veď hovorím, že na kameru dlho nezabudnete. (12.11.2015)

Když jsem se ptal na Rochovy hlavní nejen filmové inspirace, bylo mi řečeno, že vedle zjevných jako Ejzenštejn co do střihu a Godard co do formy byl zmíněn i Ford. Nechápal jsem, Bůh a ďábel v zemi slunce mi ale mnohé vysvětluje. Ten totiž vypadá, jako kdyby ho Ford natočil, aniž by měl charismatické herce, Ejzenštejn nastříhal a Godard napsal. U westernových tvůrců, jako je např. Ford a Peckinpah, se objevuje motiv cesty, což má co dočiňění s jejich osobním životem, a u Rochy tomu není jinak - u něj zastavení se znamená smrt, místo transcendence transgrese, výjimečná práce se zvukovými efekty, opětovně zde přechází diegetická hudba do nediegetické a naopak... Takhle nějak by vypadal western, kdyby byl spirituální. (26.07.2007)

Druhý celovečerní film Glaubera Rochy znamenal pro režiséra velký umělecký posun - pokud se totiž prvotina Barravento dala bez problémů porovnat s tendencemi evropského filmu počátku 60.let, v případě excentrického a vysoce avantgardního filmu Bůh a ďábel v zemi slunce je tato snaha zbytečná. Vysoce kontrastní černobílé spektrum obrazu sice připomíná některé dobové kubánské či Godardovy snímky, jinak je ovšem styl Rochova filmu zcela unikátní a svou nezařaditelností a puntičkářským lpěním na poetice, která by se dala nazvat "propracovanou neotesaností", mne napadá srovnání pouze s Pierem Paolem Pasolinim. Bůh a ďábel v zemi slunce svým pomalým rytmem, tématem a přítomností kříže téměř v každém záběru navíc projevuje zjevné spirituální tendence, které ještě podporují hypnotické herecké výkony (zejména Othona Bastose v roli "dvouhlavého" cangaceira Corisca). Film zároveň unikátním způsobem navozuje otázku o pozici Boha a ďábla, nepanuje zde totiž rozdělení na "dobré" a "zlé", ani žádné jiné a vše je ještě absurdně relativizováno, když chudý pasák krav Manuel (španělský význam "bůh s námi"), dostane od Corisca nové jméno - ve filmu jako je tento, jím nemůže být nic menšího než jméno samotného Satana. (10.05.2014)