Réžia:
Julian SchnabelScenár:
Ronald HarwoodKamera:
Janusz KamińskiHudba:
Paul CantelonHrajú:
Mathieu Amalric, Emmanuelle Seigner, Marie-Josée Croze, Anne Consigny, Patrick Chesnais, Niels Arestrup, Jean-Pierre Cassel, Marina Hands, Max von Sydow (viac)Obsahy(2)
Film známého režiséra Juliana Schnabela (Než se setmí, Basquiat) se skvělým hereckým výkonem Mathieua Amalrica (Mnichov) a brilantní kamerou Janusze Kaminskeho, který je dvorním kameramanem Stevena Spielberga, byl uveden za velkého zájmu diváků i odborné kritiky. Film byl natočen podle skutečného příběhu na základě knižní předlohy Jean-Dominiqua Baubyho, který pracoval jako šéfeditor ve francouzském časopise Elle. Charismatický a úspěšný Jean-Dominique si užíval života až do tragického momentu, kdy po náhlé mozkové příhodě ochrne na celé tělo. "Znovuzrodí se jako oko", je totiž schopen komunikovat pouze mrkáním jednoho oka. Jeho vůle dál žít a pracovat je obdivuhodná, ve filmu je vykreslena jemně a s nadsázkou své vlastní tregédie. Hrdinovi skutečného příběhu se totiž podařilo doslova "namrkat" knihu. Bohužel v českém vydání zatím nevyšla. Mathieu Amalric, který ztvárnil Jean-Dominique Baubyho, převzal roli po původně obsazeném Johny Deppovi, který pro svoji vytíženost z filmu odstoupil, a vdechl do postavy silný náboj, který navíc podtrhuje subjektivní kamera. Právem si Julian Schnabel odvezl z Cannes cenu za nejlepší režii a je jasné, že o tomto filmu ještě uslyšíme. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (337)
Po velice poetickém traileru o třech písničkách a dobré pověsti tohoto filmu jsem se těšil na nevšední zážitek. Ale ouha! Záběry z pohledu mrkajícího oka a rozmlžený obraz ve větru vlajících záclon se brzy okouká. Budu ještě více hnidopich a neodpustím si poznámku, že ač se film, respektive kamera, tváří, že poctivě 45 minut vypráví příběh člověka uzavřeného do skafandru, tedy kompletně, mimo onoho důležitého oka, ochrnutého člověka, tak svými podvratnými střihy a nazoomováním divákovi pěkně lže. Ovšem jakmile začne Jean-Dominique psát mrkáním oka (viz. film) svoji knihu, začne se najednou odvíjet poutavý příběh, jemuž k jeho poetičnosti výrazně napomáhají právě citace z oné knihy. A soundtrack. Ale musím ocenit, že film i přes svoje depresivní téma člověka zavřeného do skafandru v temnotách hlubokých vod, není Skafandr a motýl citově vyděračský. ()
Krása motýlích křídel převedená na filmová plátna s razancí kladiva. Julian Schnabel nechává diváka doslova "vykoupat" v klaustrofobii a bezmoci hlavního hrdiny, aniž by byť na pouhý moment propadl lacinému sentimentu. Krásný film ve své opravdovosti, který je ve svém účinku nádherně životodárný a opojný. ()
Byla jsem zvědavá na příběh, na způsob pojetí a zpracování tak složitého problému. Zpočátku mě to chytlo, ale později začala být nuda, jak se dalo očekávat. Co se dá víc vyždímat z jednoho mrkacího oka než omílání abecedy do zblbnutí?! Nic proti tragédii, nic proti silné vůli či zoufalství, těžko to rozlišit. Napadaly mě možná divné otázky, např. když na něj furt táhlo z okna nebo na pláži, čekala jsem větu, že je mu zima. Film stojí čistě na fantazii tvůrců, kdo může vědět pravdu? Péče zdravotníků mi přišla až enormně přehnaná, nevěřím tak dojemné péči. Všichni byli až trapně komisní, ochotní a hodní. Kromě jiných otázek mi snímek přišel samoúčelný s úmyslem vyvolat v divákovi pocit viny za to, že je zdravý a neváží si toho. Proč by ale zdravý člověk měl řešit nějakou neznámou nepochopitelnou budoucnost? Já osobně cítím nejvíc soucit, a nemyslím si, že by o to Jean-Do nějak zvlášť stál. Poslední monolog: "Hovno, byl to jenom sen." ()
Skafandr a motýl. Tělo jako vězení a představy jako vysvobození. // Jsem ráda, že Julian Schnabel prorazil do světa jako režisér, že se víc věnuje plátnu filmovému než malířskému, protože jeho cit pro ztvárnění vizuální stránky je výjimečný. V tomto kontextu musím tleskat zejména kameramanu Junuszi Kaminskemu. Tomu se podařilo vytvořit autentický pohled člověka pozorujícího svět a komunikujícího s ním pouze prostřednictvím jednoho oka. (Dokud se Jean-Dominique nesmíří se svou novou podobou, je obraz snímán jen z "jeho" pohledu - až v momentě, kdy je konfrontován se svou nynější podobou, kamera jeho hledisko vnímání opouští a postava se stává součástí scény. Vynikající!) // Je to krásný film, víc ne ž o čemkoli jiném je o síle lidského ducha, ale hlavně je to filmařina nejvyššího kalibru. ()
tento pomerne zvláštny film - adaptácia "autobiografie" šéfredaktora Elle Jean-Do Baubyho, ktorú kompletne napísal klipkaním ľavého oka, je najsilnejší po formálnej - obrazovej stránke; scenár je solídny, pekne vystavané, spomienky, vnútorné monológy, občasné "kruté" vtipy na svoj účet, to tam náramne funguje, dalo by sa hovoriť o myšlienke ľudskej vôle a sile - odhodlaní dokázať niečo a ísť si za svojim cieľom, aj keď človeku funguje len sluch a jedno oko, ale aj tak najpôsobivejšie ostanú kamera Janusza Kaminskeho a réžia výtvarníka (spomedzi všetkých jeho filmov sa jeho výtvarné korene prejavili najviac tu) Juliana Schnabela; vizuálne perfektné; a kopec krásnych herečiek (to som si nemohol odpustiť); scéna "holenie otca" je vynikajúca! (okrem kopca iných, výborných) ()
Galéria (25)
Zaujímavosti (11)
- Režisér Julian Schnabel sa rozhodol film natočiť v rovnakej nemocnici, kde sa liečil aj Bauby s účinkovaním mnohých reálnych postáv personálu nemocnice, ktorí ho ošetrovali. Natáčalo sa dokonca na tom istom balkóne, kde Bauby sedával, dokonca aj na tej istej priľahlej pláži, kam Baubyho brávala jeho rodina v záujme stotožnenia sa s jeho krehkou existenciou. (Smok)
- Mrkání oka hlavní postavy bylo simulováno tak, že přímo před kamerou se dělaly nůžky. Myšleno pohyb znázorňující nůžky ve hře "kámen-nůžky-papír". (DaViD´82)
- Režisér Julian Schnabel vzdal hold Truffautovmu filmu Nikdo mne nemá rád (1959), keď počas jazdy novým autom naprieč Parížom znie hudba Jeana Constantina. Jazda autom je prejavom voľnosti, ktorá skončí uväznením vo vlastnom tele. Cesta uväzneného Antoina aj Jean-Dominiqua Baubyho končí pri mori. (Biopler)
Reklama