Skafander a motýľ

Pro jednou si odpustím zlehčování: tenhle film, tenhle životní příběh, si totiž nic takového nezaslouží. Je nepříjemnou, emotivní připomínkou faktu, že nic na tomto světě nemáme jisté, že další prožitý den není samozřejmostí a je třeba si vážit i podobných "maličkostí", jako je schopnost hýbat se, jíst, mluvit, zkrátka mít kontrolu nad vlastním tělem. Bez přebytečného patosu a tak věrně, jak to jen přes obrazovku lze předat, projdeme si s Jean-Dominicem a lidmi z jeho okolí drásavými momenty v nemocnici i vzpomínkami na několik předchozích, klíčových událostí v jeho životě. Ráda bych dala 5* za tu sílu sdělení, musím bohužel připustit, že hláskování bylo na můj vkus až moc a místy to trošku nudilo. Nepochopím, jak se takovým způsobem dala sepsat celá kniha... skutečně frustrující představa. Kupodivu mě film nerozbrečel, převaloval se mi však v hlavě do pozdních nočních hodin a nejspíš na něj budu ještě dlouho vzpomínat, stejně jako na snímek "Vtip" o ženě s rakovinou. 88% No, když mi to zůstane strašit v lebce dost dlouho a intenzivně, dost možná ještě tu hvězdičku do maxima přihodím. (05.12.2011)

Nádherný a hluboce lidský film amerického režiséra a známého postexpresionistického malíře Juliana Schnabela, který pregnantně hledá a vymezuje hranice lidského - to, co nás dělá člověkem, není tělo, nýbrž naše vůle a mysl. Příběh o totálně paralyzovaném člověku (hodně podobný Amenábarově neméně vynikajícímu Hlasu moře), jehož jediným tělesným pohybem je pohyb víčka levého oka, což je také jediný komunikační kanál, který mu v komunikaci s okolním světem zbývá... Schnabel (v němž se nezapře umělecké malířské cítění) spolu s geniálním kameramanem Januszem Kaminskym (jeho kamera je snad největším kladem filmu) začínají v experimentální rovině v podobě First Person pohledu kamery, kterou k mé nemalé úlevě přeci jen po čase opouštějí a nabídnou divákovi klasický vyprávěcí postup s častými retrospektivními vstupy a vrcholně zajímavými fantazijními intermezzy, které z tohoto filmu dělají skutečně neotřelé dílo. Trochu mi vadila občasná doslovná popisnost v metaforické rovině, záběry na člověka uvězněného ve skafandru byly až příliš čitelné, v kontextu názvu filmu jsou ale pochopitelné... Několikrát mne napadlo (možná i díky té koprodukci Francie + USA), že tenhle film je vlastně sémantickým pokračováním Moorovo Sicka - jde o naplnění charitativního rozměru naší nadstandardně bohaté společnosti, která díky svým obrovským zdrojům může a musí uskutečňovat ten ,,luxus" udržovat při životě člověka již téměř klinicky mrtvého, k čemuž neváhá na plný úvazek zaměstnat tým špičkových odborníků - tahle tendence jde vlastně přesně proti premisám kapitalismu, které nejsou se široce sociálním zdravotnickým systémem právě moc kompatibilní (jak na to poukázal třeba právě Moore). Sociální ekonomické a politické modely jsou důležité...a to nejen kvůli tomu, že díky nim mohla vzniknout jak původní literární předloha, tak i tenhle nádherný a bolestně smutný film... Podobné filmy: Hlas moře, Uvnitř tančím, Moje levá noha (07.03.2008)

Každému se může stát, že se během několika minut octne z "kabrioletu ve skafandru". Tady bylo štěstí v neštěstí, že ještě k tomu nezabil vlastního syna. Kdyby se však něco takového stalo méně významné osobnosti, tak by následná péče asi vypadala úplně jinak... Ale každopádně si člověk těžko představí něco ještě strašnějšího, než být totálně paralyzován a přitom aby mu mozek pracoval na 100 % - snad jedině, že by k tomu ještě neviděl...Smrt byla happyend. (05.10.2008)

Byla jsem zvědavá na příběh, na způsob pojetí a zpracování tak složitého problému. Zpočátku mě to chytlo, ale později začala být nuda, jak se dalo očekávat. Co se dá víc vyždímat z jednoho mrkacího oka než omílání abecedy do zblbnutí?! Nic proti tragédii, nic proti silné vůli či zoufalství, těžko to rozlišit. Napadaly mě možná divné otázky, např. když na něj furt táhlo z okna nebo na pláži, čekala jsem větu, že je mu zima. Film stojí čistě na fantazii tvůrců, kdo může vědět pravdu? Péče zdravotníků mi přišla až enormně přehnaná, nevěřím tak dojemné péči. Všichni byli až trapně komisní, ochotní a hodní. Kromě jiných otázek mi snímek přišel samoúčelný s úmyslem vyvolat v divákovi pocit viny za to, že je zdravý a neváží si toho. Proč by ale zdravý člověk měl řešit nějakou neznámou nepochopitelnou budoucnost? Já osobně cítím nejvíc soucit, a nemyslím si, že by o to Jean-Do nějak zvlášť stál. Poslední monolog: "Hovno, byl to jenom sen." (05.12.2011)

Námět versus forma. Z filmařského hlediska, hlavně za tu geniální práci s kamerou, bych tomuhle filmu udělil metál. Všechny ostatní vizuální hrátky záleží na tom, jak velké empatie si dokážete k hlavnímu hrdinovi vytvořit. Opravdu nedokážu posoudit, kam kvality tohoto snímku sahají. Jednu chvíli mě uchvacuje Amalricovo minimalistické herectví, které dokáže obyčejné srdceryvné scény povznést na zcela novou úroveň, ale zároveň samoúčelné artistní výlevy na skafandry a motýly na mě působí docela chladným, ne-li zbytečným dojmem. Každopádně zvolený "cynický" úhel pohledu je v tomto žánru docela nevídaný. Za tuhle odlišnost patří Schnabelovi jednoznačné plus. 85% (18.09.2010)