Outer Space

Poté co režisér se střihačem vyšňupali kamion koksu na spravení po včerejším tripovém úletu, zjistili, že něco natočili a sestříhali. Nemohli to pochopit, taxi zavolali taxi, a po návratu z dalšího tripu zjistili, že se jim to podařilo dát do oběhu i opatřit bookletem. Co zapomněli je varování pro epileptiky: Nekoukejte na to, pokud si neulítáváte na záchvatech, a stejně to nepochopíte pokud nebudete mít za sebou ,,výlet,, jako my!! ;) (19.03.2010)

Někdo vám dá tak nepříjemný zvuk do uší až je vám z toho blbě, protože před puštěním jste poslouchaly meditační hudbu a najednou šustění, skřípání a bůh ví, co všechno ještě za kombinace, co rve mé vytříbené ouška, co milují melodii.. Obraz se jen tak mihotá, skáče půlí a to se musí ještě počítat to, že obraz, bez urážky, vypadá jak, kdyby někdo dal filmovou pásku krávě do prdele a vytáhl ji a pak přehrál a jak to tak celé poskakuje a vypadá, jeden by se lekl, že dostane epileptický záchvat.. Jediné, co jsme z filmu pochytil je to, že tam hrála nějaká žena a byla nejspíš v domě.. (16.06.2013)

Narativní skladba hororů je často konstruována jako vnik něčeho cizího do běžné rutiny. Nejčastěji je to vnoření něčeho iracionálního do racionálního světa. Některé slavné horory dokonce tento postup účelně tematizují. Vezměte si za příklad Vymítače ďábla, kdy dobrou třetinu filmu sledujeme jen snahu vysvětlit stav malé holčičky přirozeným způsobem. Nebo třeba Ospalou díru, kde nás Burton také nechává značnou část příběhu v nejistotě, zda jsou vraždy páchány člověkem, či skutečným bezhlavým jezdcem. V tomto ohledu je to s Outer Space poměrně složité. Je sice zajímavé sledovat film, jenž svojí strukturou odpovídá duševnímu stavu samotné hlavní protagonistky a využívá k tomu deformace rámu, ohýbání obrazu, vad na filmovém materiálu či šílené zvuky. Jenže autor přes všechnu svoji invenci zapomněl na základní věc. Chybí tomu vývoj. Chybí zde status quo, místo z kterého by se dalo vyjít a kam by se mohl divák (či postava) vrátit. Není zde „normální“ svět, který by byl narušen, tím pádem je film bez napětí a také bez strachu. Strach je totiž většinou vázán na ztrátu něčeho důležitého. Na ztrátu blízkých, života, či (jak jsem zmínil na začátku) samotné podstaty reality. Zde se o nikoho takříkajíc nebojíme, hlavní hrdinka nejen, že už od samého počátku ztratila svou realitu, ale je nám jasné, že ji ani nemůže nalézt. Není zde nic v sázce, strach se nekoná a nám zbývá hororový film jako pouhá atrakce či snímek o emocionálním zhroucení, který diváka nechává chladným. (20.04.2018)

Dokonalé zobrazenie stupňujúceho sa strachu zo samej seba. Sila paranoidnej emócie postihne v druhej polovici aj filmový pás. Ten sa celkom zblázni, aby sa ku koncu zase - ale len v rámci posunutej normality experimentu - upokojil. Celkový zásmrtok (= opak zážitku) dotvára neskutočne nepríjemná hudba. Priliehavejšia k zobrazovaným šialeným introspekciám ani byť vari nemôže. V rámci súčasných autorov filmových experimentov je Rakúšan Peter Tscherkassky jeden z mála, ktorý má čo povedať a vie ako na to. Film som si pozrel opakovane po cca ôsmich rokoch a zdvíham hodnotenie. Nielen s ohľadom na ostatné filmy, pohrávajúce sa formou z posledných 15. - rokov, ale najmä s ohľadom na film samotný. (25.09.2013)

Ze začátku to byla taková klasická zajímavá ale nudná krátkometrážní a experimentální pičovinka, pak jsem v cca 5.minutě dostal epileptický záchvat a můj den se posunul na zcela jiný level... Teď-když už jsem si setřel pěnu od huby-mohu jen poznamenat, že film to sice moc není ale správný intouš o tom bude moci určitě debatovat celý večer.....já bych to jistě zvládnul. (09.04.2013)