Vášeň Ayn Randovej

Dva mladí lidé navštíví známou spisovatelku (už nevím v jakém žánru). Chlapec jí je pohlcený, ona, zralá osoba jím též, neb si při něm přehrává své dřívější roky. Holčička odstrouhá, neb není tak zajímavá pro chlapce jako tato zralá žena. Ona i nadále pracuje, on studuje, a dochází mezi nimi k běžným přiblížování se a vzdalování se. Jeho přítelkyně je u toho jako páté kolo u vozu. A to se jí pochopitelně nelíbí. Ti dva to mají ale na háku, a dál jsou jeden druhým okouzlováni a dávají životu toho druhého co nejvíc potřebuje. Tou osobou, která udává tón je známá spisovatelka. Film končí ale pro mě nepříliš chytře. Spisovatelka přednáší a pak řekne, aby jí kladli studenti otázky. Ti jí kladou otázky na úrovni běžných studentů. Ona na ně odpovídá a domnívá se, že vtipně. A není to nic trefného, nic chytrého, ba naopak trapárna. Tu pozoruje a tenhle pocit má jen divák, který už takové příběhy někdy zažil či viděl...! Kladem filmu je, že netřeba si vše polopaticky vysvětlovat. Že jde o tah lidských potřeb, a jejich uspokojování! (23.06.2010)

Nedodíval jsem se až do úplněho konce, poněvadž by mi stejně nic nového neřeknul. Potrhlá židovka Rosenbaumová zdrhne z komunistického Ruska do Ameriky, živí se psaním a svými egocentristickými názory, k čemuž víc posluchačů, než v Americe nikde jinde míti nemůže. Jelikož si chce zašukat s mladým obdivovatelem, zahalí to do pokrytecké deky intelektualismu a teatrálního svolení partnerů obou. Její partner je trouba, který je na ní materiálně závislý a její milenec je mladý vychcaný cvokař (který by jinde, než v poblblé Americe tolik pacošů nesehnal). No a jinak se tam vlastně nic nestane. Je to jenom film o lžích.... (18.04.2012)

Žánr není rozhodně "drama/životopisný", ale spíš "naprosto absurdní nesmysl". Nemohu totiž uvěřit, že existuje muž, který by odvrhl Julii Delpy v jejích nejlepších letech (no, spíš na sklonku jejích nejlepších let) a dal přednost jakési vyžilé škebli, meloucí nesmysly a hulící jak fabrika. To, že se jednalo o známou filozofku, jsem si přečetl až tady v diskuzi, z jejích řečí ve filmu se to fakt poznat nedalo. (13.12.2020)

Film trpí tradičním neduhem amerického životopisného filmu: přízemní kronikářskou popisností. Když už je přinucen dodržovat fakta, ulpívá na nich s až hlemýždí přilnavostí a důkladností vnějškové reprodukce nahrazuje hlubší vhled do duše, psychiky, podstaty zobrazovaných událostí či pojednávaných osobností. Velké plátno se tak stává lépe či hůře zvládnutým plakátem, který více oznamuje a nabízí, než skutečně dává a opravdu obohacuje. Na druhou stranu výkon ruskoanglické herecké hvězdy v nejlepším slova smyslu Helen Mirren (Jeleny Mironovy) je mimořádný; její hrdinka je především vyprahlou, lidsky nešťastnou a vlastním životem nenaplněnou ženou, která vlastní nepotlačitelný žal a zoufalství destruktivně přenáší do svého lidského okolí. Standardní jsou i další herecké výkony. O objektivismu jako filozofickém směru se ve filmu z důvodů, které jsem naznačil, příliš nedovíme. Otázka, zda Mirrenino pojetí je nosné a verifikovatelné pro skutečný život této Rusky, zůstává nezodpovězena. A konstatované zmatení filmového diváka neuzavřeno a neuspokojeno. (09.12.2011)

Škoda neživotné jednorozměrnosti, do níž byly z reálných předobrazů zredukovány obě hlavní postavy – studeně racionální Ayn a nanicovatý floutek Nathaniel. Lidmi tohoto typu by těžko bylo možné nechat se fascinovat tak, jak to předvádějí jejich filmoví partneři. Škoda různých řemeslných nešikovností (zbytečné dramatické přeostřování, tu a tam prapodivný televizněinscenační střih). Nicméně: téma "(falešný) altruismus versus seberealizace a její hranice s čirým sobectvím" je nakonec nahozeno velice inspirativně; na to, jak jednoduše až povrchně jsou načrtnuty charaktery, vztahy a děje, tenhle filmeček ponouká k překvapivě hlubokému myšlenkovému ponoru s dlouhým dojezdem. Plus moc pěkná milesdavisovská muzika plus krásně využitý Peter Fonda (neříkám krásně hrající, on toho nikdy moc nenahrál, ale oblečte ho do dobře padnoucího baloňáku, postavte ho do záběru s malířskou paletou nebo sklenicí bourbonu a on tím svým nepřítomným jinosvětským kukučem – takhle jsem si odjakživa představoval elfy, kdepak agent Smith se špičatýma ušima! – dodá jakékoli scéně instantní hloubku). (18.04.2013)