Vášeň Ayn Randovej

Nedodíval jsem se až do úplněho konce, poněvadž by mi stejně nic nového neřeknul. Potrhlá židovka Rosenbaumová zdrhne z komunistického Ruska do Ameriky, živí se psaním a svými egocentristickými názory, k čemuž víc posluchačů, než v Americe nikde jinde míti nemůže. Jelikož si chce zašukat s mladým obdivovatelem, zahalí to do pokrytecké deky intelektualismu a teatrálního svolení partnerů obou. Její partner je trouba, který je na ní materiálně závislý a její milenec je mladý vychcaný cvokař (který by jinde, než v poblblé Americe tolik pacošů nesehnal). No a jinak se tam vlastně nic nestane. Je to jenom film o lžích.... (18.04.2012)

Film trpí tradičním neduhem amerického životopisného filmu: přízemní kronikářskou popisností. Když už je přinucen dodržovat fakta, ulpívá na nich s až hlemýždí přilnavostí a důkladností vnějškové reprodukce nahrazuje hlubší vhled do duše, psychiky, podstaty zobrazovaných událostí či pojednávaných osobností. Velké plátno se tak stává lépe či hůře zvládnutým plakátem, který více oznamuje a nabízí, než skutečně dává a opravdu obohacuje. Na druhou stranu výkon ruskoanglické herecké hvězdy v nejlepším slova smyslu Helen Mirren (Jeleny Mironovy) je mimořádný; její hrdinka je především vyprahlou, lidsky nešťastnou a vlastním životem nenaplněnou ženou, která vlastní nepotlačitelný žal a zoufalství destruktivně přenáší do svého lidského okolí. Standardní jsou i další herecké výkony. O objektivismu jako filozofickém směru se ve filmu z důvodů, které jsem naznačil, příliš nedovíme. Otázka, zda Mirrenino pojetí je nosné a verifikovatelné pro skutečný život této Rusky, zůstává nezodpovězena. A konstatované zmatení filmového diváka neuzavřeno a neuspokojeno. (09.12.2011)

Neznám ji, nikdy předtím jsem o ní neslyšela, a tak nemůžu říct, jaká byla spisovatelka. Ovšem pokud se její příběh zakládá na pravdě, byla v první řadě obratnou manipulátorkou, která se vždycky, za každých okolností řídila jenom a pouze svým vlastním prospěchem - a přitom se schovávala za pokryteckými, rádoby intelektuálními řečičkami, které při pohledu (a poslechu) zvenčí vyhlížely TAK interesantně. Sama citově vyprahlá, nepříliš spokojená s vlastním životem, bez výčitek využívala každého, kdo se ocitl v její blízkosti, a v případě (ne)potřeby ho bez rozpaků odhodila jako starou veteš, která už dosloužila. Charakter jejího mladého milence nehodlám rozebírat, zato při jeho okouzlující ženě jsem stála po celou stopáž, nejenom tehdy, když se zrovna ocitla na scéně. Vlastně je to JEJÍ příběh ... příběh Barbary Brandenové - vyprávění staré jako lidstvo samo ... o lásce a zradě ... a zase o lásce - empatické a zainteresované, přesto nestranné ... za 5*, jasných a zářivých, bez poskvrnky. (05.11.2020)

Typická ukázka toho, že přes veškeré intelektuální tlachání o smyslu žití se všechno točí v kruhu a je o tomtéž. Vztahy. Když se do toho člověk zamotá pořádně, ztratí pojem reality a může na to dojet. Když se drží zpátky, tak zase nic neužije. Výborně zpracovaná psychologie postav. Mnoho věcí řečených i naznačených mimo hlavní děj, či úmyslně upozaděných zanechá brouka v hlavě. Ve své době asi převratné, ale i dnes velmi podnětné...90% (05.09.2011)

Žánr není rozhodně "drama/životopisný", ale spíš "naprosto absurdní nesmysl". Nemohu totiž uvěřit, že existuje muž, který by odvrhl Julii Delpy v jejích nejlepších letech (no, spíš na sklonku jejích nejlepších let) a dal přednost jakési vyžilé škebli, meloucí nesmysly a hulící jak fabrika. To, že se jednalo o známou filozofku, jsem si přečetl až tady v diskuzi, z jejích řečí ve filmu se to fakt poznat nedalo. (13.12.2020)