Pleasantville

Černobílí občané a občanky černobílého idylického amerického městečka 50. let zažívají šok – svět a lidé v něm se začínají zbarvovat a městečko tak získává novou tvář. A co teprve když zaprší! Původci všeho dění jsou dva mladí lidé téměř 21. století, jež se neúmyslně dostali do oblíbeného seriálu, který pro mnohé sice může na obrazovce vypadat dokonale, ale když jej okusí na vlastní kůži, už to nevidí tak růžově a cítí, že to tak nemohou nechat a musí ukázat lidem v něm, že se dá žít i jinak. Pro některé je to přítěží a v těchto změnách vidí zkázu, vždyť občané/občanky ztrácejí své hodnoty, na kterých bylo celé město až doposud postaveno, a co je nejhorší, už by na muže doma nečekaly usměvavé manželky s teplou večeří. Jsou zde ale i tací, kterým návštěvníci otevírají oči a cítí svou příležitost, uvědomují si, jak neplnohodnotným životem žili, zatímco si mohli užívat každého dne. Určitě je to velmi lákavé téma, jak do černobílého světa vplouvá barevná vlna nové síly a nových myšlenek. A byla to zajímavá a příjemná podívaná, ovšem myslím, že by neuškodila trochu kratší stopáž. (21.07.2009)

"Are you okay?" "Um, yes. It's, uh, just that your father would never do anything like that." "Well, you know, mom, there are other ways to enjoy yourself. Without dad." ____ Na snímek 'Pleasantville' jsem pokaždý narazil v televizi, ale nikdy jsem jej zdárně nedokoukal do konce - protentokrát jsem udělal výjimku a zjistil jsem, jaká to byla chyba! Páč jde nezpochybnitelně o jednu z nejoriginálnějších amerických komedií z konce milénia - absurdní zákonitostí fikčního mikrosvěta počínaje, lukrativní implementací principu dominového efektu z hlediska gradace konče - neskutečně zábavně pojatý rozkol moderních a tehdejších manýrů nevyjímaje. To vše se posléze pojí do neuvěřitelně nápadité a sentimentálně humorné parafráze o obsesi televizí, rafinovanou alegorií o monotónnosti života a malichernosti hříchů, a v neposlední řadě o anarchické rezistenci vůči konformismu. Snímek je navíc exemplární důkaz toho, že Tobey Maguire je jedním z nejvíc tristně podceňovaných herců své generace - no a Reese Whiterspoon je zlatíčko. Život prostě nemůže být černobílý, bez rozptýlení, rozmanitosti, barev a optimismu.... VERDIKT: esence feel-good dramedie. 8,8 kočičích parademiků z 10 [#46.LFŠ] (13.08.2020)

Na spíďu s blondýnkou mi po Městečku Pleasantville nezbývá než pět chvalozpěvy. Reese jim to tam pěkně zavařila, ale dyť to ty chudáci potřebovali. Dělali každej den jenom, co měli naučený, barev neznaje a pak jim tam přijde kráska "zvenku" a najednou je růže červená, z obličejů se ztrácí šeď a všechno je eště zajímavější než na začátku... (12.08.2008)

Snímek disponuje kvalitním hereckým obsazením, zajímavým námětem, ještě zajímavějším provedením a scénářem, který tak trochu zápolí s logikou. Ale co, drobné nedostatky se nasčítaly a stály film jednu hvězdičku, takže už byl potrestán a nebudu se v tom dál šťourat. Když jsem viděl tuto záležitost před lety poprvé, byl jsem přesvědčen o tom, že jde o kritiku rasové segregace a rasismu jako takového. Ale, jak by řekl Roland, svět se hnul, a já jsem nabyl dojmu, že má tento snímek významnější přesah. Dnes už vnímám tu podvratnou barevnost v černobílém světě jako samostatné (a tedy nebezpečné) myšlení (i když to tak možná tvůrci nezamýšleli, co já vím). Tento film je dnes mnohem aktuálnější, než jak tomu bylo v době jeho vzniku. Svět stále více ovládají tupá stáda, takže se už zase zakazují knihy, filmy a seriály (a u nás málem i divadelní hra, že pane D.?) za nadšeného skandování davů (jen v nich místo bílé převládá černá), presumpce neviny se stává neznámým pojmem a vše směřuje více či méně nápadně k diktatuře. Teď se dopustím přiznání. Nemám rád Ukrajince, nikdy jsem je rád neměl a ani je mít rád nebudu, protože jejich předkové svého času masakrovali s nadšením a kreativitou všechno neukrajinské (včetně volyňských Čechů), k čemuž se dnešní Ukrajinci hrdě přihlásili tím, že si z příslušníků Ukrajinské povstalecké armády udělali národní hrdiny. A přesto jim dnes držím palce, protože se Rusové chovají jako Japonci těsně před oficiálním vstupem do druhé světové války- taky zprvu zabrali "jen" Mandžusko, Koreu a část Číny. Ale proč tohle vůbec píšu? Protože jsem zjistil, že když budu kritizovat naši převelice schopnou vládu (viz. burza) nebo dokonce premiéra, dopustím se podpory Ruské federace. No, to je skvělé, totalita se vrací, jen mě místo kontrarevolucionáře a přisluhovače západu prohlásí rusofilem. A o tom pro mě tento film je. O zvůli. / Poučení: Chceš dobře zapadnout? Kolébej se a buč v souladu s ostatními. (21.10.2022)

Nápaditá paralela k přímočarému rasismu padesátých let by z filmu - vizuálně velmi zajímavému - dělala prospěšnou agitku, jenomže on má na víc. I když je tu zjevná a doslovná inspirace segregací světa bílých a barevných, tak se to dá vztáhnout na mnohem širší okruh: odmítání zajímavějšího světa ze strachu, že by se námi vyznávané autority staly jen nezajímavým šedým pozadím na mnohoznačné pestrosti. Já chápu ty černobílé postavy a jejich uboze marný boj za rozpadající se hodnoty. ___ Člověk by měl být otevřený i názorům, které jsou mu vzdálené a které do jeho vnímání přinášejí cizí, neznámé barvy. Zároveň by si měl ale uchránit vlastní kontinuitu a trvat si na zásadách, kterým věří - což je mnohdy neobhajitelné, přiblblé a zastaralé. Ale kudy vede ta hranice mezi omezeností a pravdou, která stojí za to být hájena? V tomhle si musí každý namalovat vlastní mapu. A překreslovat ji neustále, protože hranice na ní se stále mění. Tohle je nikdy nekončící boj. ___ A film mě překvapil i nenápadným a přitom velmi zasahujcícím ztvárněním oidipovského komplexu - zatímco vztah k dívce je až přímočaře banální - vztah k /ne/matce má tu sílu, že hlavnímu hrdinovi změní barvu. (16.03.2013)