Casablanca

Takto vyzerá pravá legenda. Film, z ktorého sa stali kultové dokonca aj hlášky, čo v ňom nikdy nezazneli („Zahraj to zvovu, Sam"). Príbeh bývalých milencov, ktorí sa stretli na opačnom konci sveta, patrí už dávno medzi povinné položky filmového vzdelania. Humphrey Bogart a Ingrid Bergman v jednej z najslávnejších romancí všetkých čias, na ktoré nadväzujú a citujú z nej diela ešte aj v dnešnej dobe. Rozporuplné reakcie odvial čas a ostala tu len nesmrteľná romantická dráma, ktorú aj keď divák úplne nedocení, musí je rešpektovať. Osem nominácií, z toho tri premenené (film, réžia, adaptovaný scenár). (16.06.2003)

S kultovním filmy je tak trocu potíž. Většinou o nich slyším mnoho a mnoho dávno předtím, než se mi podaří je vidět. Tím ve mě vznikne jakýsi dojem a pak sjem často překvapená, o čem ten film vlastně je. Ale Casablanka tohoto zůstala uchráněná. I když je patrný záměr Hollywoodu natočit romantický trhák, podařilo se udržet hodně vysokou úroveň. Vznikl tak nadčasový snímek, který potěší i dnešního diváka. (10.01.2017)

Po prvním shlédnutí je Casablanca přesně taková, jakou jsem ji chtěl mít. Na světový konflikt nahlížející zas trochu jinak, protkaná jemným humorem, obsazená legendární dvojicí (která si svůj status skutečně zasloužila) a prosycená mile kýčovitým, sentimentálním odérem. Nečekal jsem však geniální dialogy, nezapomenutelnou scénu v baru, kdy Francouzi doslova přezpívají roztahující se nácky a nevyhnutelné, dramatické zakončení. Casablanca žije dál. Aspoň pro mě. 90% (06.09.2009)

V čem spočíval fenomenální úspěch Casablancy v době premiéry, celkem chápu, Ingrid Bergmanová byla krásná a uznávaná hvězda a Humphrey Bogart, který prorazil na výsluní o pouhé dva roky dříve, se právě v době uvedení Casablancy do kin v důsledku války stal žádoucím jako představitel tvrdých charismatických mužů. Casablanca v sobě spojovala exotiku, lásku, dobrodružství i válečnou angažovanost, tedy všechny ingredience oceňované tehdejším publikem. Pohybovala se v žánru populárního melodramatu a premiéra byla chytře načasována na únor 1943 do období těsně po spojenecké konferenci Churchilla s Roosveltem, kdy bylo město díky zájmu sdělovacích prostředků v obecném povědomí. V čem je zakleté dnešní kouzlo Casablancy, už nevím. Jsem proti němu imunní. Vidím v ní jen průměrné dobové melodrama, kde hollywoodští scénáristé předvádí svou obvyklou ignoranci vůči realitě (Laszlo je asi takový Čech, jako byl Jánošík maďarský žid). Milostný trojúhelník nefunguje, protože vztahová chemie mezi Bergmanovou alias Ilsou Lundovou a oběma soky v lásce je mizivá, dalo by se říci, že je to naprostý protipól dvojice Bogard a Lauren Bacall v Hlubokém spánku, kde vztahová chemie fungovala na jedničku s hvězdičkou. Jediné, co se dá s odstupem času ocenit, je vztah Bogardova cynického majitele baru Ricka Blaineho a lišáckého policejního šéfa, který v tom umí zatraceně dobře chodit, v podání Clauda Rainse. Jejich jiskřivé dialogy plné utajených významů jsou oživením a ozdobou filmu. Dál stojí za zmínku snad ještě grázlík Petera Lorreho, na všechno ostatní se může dál snášet prach jako dosud. Celkový dojem: 40 %. (19.07.2017)

Velikost filmu nespočívá v tom, jak dokáží své diváky hned napoprvé oslnit. Důležitý je kontext, v němž film vzniká, i skutečné poselství, které prostředkuje. Domnívat se, že toto dílo, jehož tvůrci se nedokázali zcela ubránit hollywoodským revuelizujícím pozlátkům, tyto kvality postrádá, je zřejmým nedorozuměním. I uprostřed druhé světové války existovaly oázy nostalgického přepychu, v nichž jakoby se zastavil čas, charakterizované přičinlivým obletováním vnadných žen a tichou válkou zpravodajských služeb Osy a Spojených národů. Marocká Casablanca byla nepochybně ve své atlantické výspě jednou z nik takovéto neutrality. Postihnout tuto atmosféru a nahmátnout alespoň trochu její vnitřní výbušnost, za kterou je možné cítit krev ne příliš vzdálených front druhé Velké války, jak tento konflikt nazávají někteří Američané, není snadné. Tím spíš, že natáčení nebylo v tomto případě folkórem, ale přímou součástí událostí, k nimž se vztahovalo. To, co se při prvním pohledu jeví jako rozporuplné, se poměrně záhy mění v "pouze" typické a běžné. Typický a tuctový ovšem není zážitek, který si odnáší divák i po takřka semdesáti letech, která uplynula od premiéry CASABLANCY. (20.10.2007)