Casablanca

Myslite si o mne, čo chcete a nebudem sa nikomu ospravedlňovať za svoj názor, ale pri tomto filme som sa nudila a bolo mi až zle z tých litrov cukru, čo mi tiekol z televízora. Och, bože, toľko prvoplánového sentimentu a dojenia emócií! A to som si Casablancu pozrela hlavne preto, aby som pokračovala vo vzdelávaní zo starších filmov a zistila "čože to tí Američania na tom svojom najmilovanejšom filme majú?". Už viem, čo na ňom majú, ale ja to nemám. Biedne herecké výkony, lacné kulisy, patetický večný príbeh, okorenený snáď len ne-happy-endom... A vôbec to nemá nič spoločné s rokom výroby. Sú staré filmy, ktoré Casablancu strčia do vrecka. (25.02.2005)

Legendární příběh o nehynoucí lásce, který se stal základním stavebním kamenem všech romancí a milostných příběhů. Ani po 65. letech na mě film nepůsobí vůbec zastarale a příběh je podán s velkou noblesou a to i přesto, že působí poněkud kýčovitě. Humphrey Bogart, Ingrid Bergman i Claude Rains podávají nadstandartní výkony a i když všichni odehráli celou řadu jiných možná i lepších rolí, tak jejich nejslavnější jsou bezesporu právě tyhle. Kdo neviděl měl by rychle napravit, protože právem je film považován za filmovou klasiku, kterou by si neměl nechat ujít žádný fanoušek filmů. Snímek, kterému vzdal hold i takový režisér jako Woody Allen ve svém Play it again, Sam....... (01.04.2008)

Casablanca je z toho čo som videl asi najneoprávnenejšie adorovaný film z kategórie povinnej filmovej klasiky. Príbeh tohto filmu je neuveriteľne stupídny, plný tých najhorších klišé a plochých postáv, ktoré zachraňujú len výborné výkony a charizma Bogarta s Bergmanovou. Samotná postava Viktora Laszla je napísaná neuveriteľne naivne – človek jeho významu by za vojny neskončil v koncentráku ale už na vyšetrovačke gestapa. Preto je tiež pre mňa nepochopiteľné ako hladko sa pohybuje po Casablanke plnej gestapáckych agentov a ochotných provichystických francúzskych jednotiek. Táto skutočnosť robí pre mňa neromantickú líniu filmu púhou potrebou americkej kinematografie vyrábať hrdinov akokoľvek naivných. Pokiaľ sa totiž mám o postavu báť a film sa snaží vytvoriť „reálny“ obraz hrdinu protifašistického boja a jeho doby, mal by to robiť dôsledne. Nuž a potom tu máme onu preslávenú líniu romantickú. Líniu, ktorej som pri všetkej úcte k hereckému umeniu oboch velikánov strieborného plátna neveril ani minútu. Trieskanie päsťou do stola, jedna pieseň a pár pohľadov pre mňa osudovú love story nerobí – pritom keby sme si stopli koľko scén majú hrdličky čisto spolu, vydalo by to možno na štvrťhodinku. Takto oklieštené zobrazenie romantickej lásky potom (aspoň čo sa mňa týka) nefunguje. Korunou všetkého je záver, ktorý u mňa kandiduje na jedno z najhorších zakončení vôbec, iný záver by ale asi Hollywood neprežil. Z úcty ku klasike, za Bogarta a Bergmanovú a jedinú scénu s nábojom (spev Nemcov vs. Marseillesa) 6/10 (12.03.2007)

Po prvním shlédnutí je Casablanca přesně taková, jakou jsem ji chtěl mít. Na světový konflikt nahlížející zas trochu jinak, protkaná jemným humorem, obsazená legendární dvojicí (která si svůj status skutečně zasloužila) a prosycená mile kýčovitým, sentimentálním odérem. Nečekal jsem však geniální dialogy, nezapomenutelnou scénu v baru, kdy Francouzi doslova přezpívají roztahující se nácky a nevyhnutelné, dramatické zakončení. Casablanca žije dál. Aspoň pro mě. 90% (06.09.2009)

As time goes by... Ta nejkrásnější osudová žena a ten nejcharizmatičtější cynik na sebe narazili jednou a došlo k událostem, které změnily jak svět kolem nich, tak svět v jejich nitrech. A když se ukázalo, jak dokáže být celá zem osudově malá, nebyly následky o nic méně závažné. Chci zažít svou vlastní Casablancu a chci se stát součástí přesně takové nadčasové dvojice. I když nikdy nebudu Bogart a nikdy nebudu moci prokázat odvahu a lidskost tak zásadně. Takže si nadávejte na klišé jak je libo. Všechna totiž mají svůj počátek a ten je právě tady. V Casablance, kam utíkají za druhé světové války uprchlíci ze všech koutů světa... (03.06.2005)