Mladí lvi

Následovníci trůnu marše válečného. S potěšením korespondentů moci. Pod válečnou vlajkou vyzývám k souboji propagandu tyranie myšlenkovou investicí a odvahou jedince proti masám zbídačených důsledků degradace velitelů hákového kříže. Německý „oficír“ Marlon Brando - příslušník zla s lidskou tváří, rozhodnutý skoncovat s žoldem „mladého, zlatého boha války.“ Nedávat již více ani spropitné úřadu svému. Upíjet barbarství, zrůdnost, chtivost na účet lidu, je pro mě utrpením. Nadpozemský Marlon v plné síle dokresluje prostor tváří v tvář svému charismatickému hereckému fondu, stvrzuje kult své individuality, obydluje lesk minimalismu. Udává ráz postavě od víry v lepší zítřky až po naprosté znechucení dějinného marasmu, odpor k mamonu moci chlebodárců. M. Clift a D. Martin do zbraně. Montgomery Clift jako citlivý otloukánek, hrdinný voják. „Ulejvák“ Dean Martin - váhavá figura, která nezastupitelnou rolí, vykoná své. Příliš pozdní procitnutí. Shovívavé přání zborcené tváře, jež vyslovit odpuštění nedokáže. Žádná výhybka, jen faktická, banální smrt. (22.02.2015)

V posledním komentáři jsem chválil adaptaci knihy Kruté moře, kterou jsem označil za jedno ze stěžejních děl válečného románu. No, do téhle kategorie patří i Mladí lvi. Bohužel to co platí pro předlohu, už bohužel neplatí pro tuhle adaptaci. Přestože vznikl v roce 1958, působí film jako kdyby vznikl minimálně o deset let dříve. Uhlazenější, zromantizovanější a s vyzněním knihy příliš neladící dílo (závěr knihy je prakticky převrácen naruby) je natočené tak, aby i citlivé dámy své doby mohly spokojeně odcházet z kina s užmoulaným vlhkým kapesníčkem se vzdycháním, jak to bylo všechno dojemné. Což je všechno, jenom ne to, co je kniha. (10.06.2011)

Vyťažili z toho koľko vedeli, chceli či mohli. Koniec koncov ani predloha netvorí pilier svetovej literatúry, je "iba" hrdým zástupcom vydarených vojnových románov, poľahky stráviteľnou, veľkolepou a predsa civilnou drámou s dobrodružnými prvkami a povinným humanistickým vyznením. Viac než pochopiteľné vypustenie niektorých línií a šťastný koniec mi tak nakoniec vadia zmeny v charaktere nemeckého dôstojníka Christiana. Chápem, že v roku 1958 už boli USA s Nemeckom kamaráti, ale vidieť Marlona Branda stvárniť taký plastický portrét, aký je v predlohe, tú zmenu, akou si Christian v knihe prejde, to by už len bolo niečo! A môžeme si byť istí, že Brando by to ochotne dal, až by sme skučali blahom. (07.09.2016)

Válečné filmy zrovna nevyhledávám, v dětství a ranném mládí nás tím krmili dost. V podstatě chce skoro každý válečný film ukázat, jak je válka nesmyslná a jak v ní lidé trpěli. Některé se drží historie a navíc mají silný příběh, jiným jde spíš o efekty výbuchů, střelených končetin, rozbombardovaných objektů a přehlídku vojenské techniky. Po čase se stane každý divák otrlým a to je špatně. Tady jsem ocenila vývoj jednotlivých velice rozdílných postav. Přínosem příběhu byla poměna mladého Němce, který je napřed přesvědčený nacionální socialista, postupem času mu válka leze krkem. Film, který dostal svá ocenění právem. (23.02.2014)

Najprv sledujeme nemeckého hodinára ( Marlon Brando ) počas bezstarostnej silvestrovskej noci pred vojnou a spoznávame jeho vieru, že nacizmus s Hitlerom pomôže Nemecku rásť. O dva roky neskôr sa mladému nemeckému dôstojníkovi ilúzie rozplývajú a pochybuje o spravodlivosti vojny ako cieľa dosiahnúť prosperitu národa. Aj v Amerike sú dvaja muži, ktorí istým spôsobom zvádzajú svoj vnútorný boj, jeden je ľahkovážny a zbabelý umelec ( Dean Martin ) a druhý chudobný židovský mladík ( Montgomery Clift ). A tak sledujeme paralelne akoby dva príbehy, ten "nemecký" a "americký". Obaja sa odohrávajú vo vojne rozorvanej Európe, majú v sebe dostatočnú romantickú rovinu a paradoxne sú to ženy, ktoré posúvajú našich hrdinov dopredu. Nejde o klasický vojnový film, akčných scén je tu pomenej, ale to nijako film nedegraduje. Má v sebe vnútornú silu a divák s napätím očakáva, či sa všetci traja napokon stretnú a ako to všetko dopadne. Vyzdvihol by som aj silnú hudbu Huga Friedhofera, ktorá dodáva správny punc. (14.07.2011)