Klauni

Al Lewis a Willy Clark, kdysi populární dvojice vaudevillových komiků, se mají dávno poté, co se ve zlém rozešli, objevit společně v jednom výstupu... Film Vstupte! (1975) podle stejné hry patří k mým srdečním záležitostem, přesto mladší verzi vítám spíš jako milý přírůstek do rodiny konverzačních komedií než pijavici na úspěchu té starší. Má svá pro a proti. Je vyrobena pro televizi, má proto pomalejší tempo, zatmívačky a roztmívačky jako místa pro reklamu, což mění dynamiku jednotlivých sekvencí, a film má proto kolísavý rytmus. Pořadí i funkce scén Neil Simon zachoval poměrně pietně, zato ale přepsal značnou část dialogů. Zčásti jistě proto, aby byl předmět hovoru současnější, zčásti snad aby je přešil na míru Peteru Falkovi a Woodymu Allenovi. Zásadní rozdíl je totiž právě v hlavních postavách. Už originální Willy Clark disponoval všemi protivnými vlastnostmi, které má i jeho mladší klon. Pořád si na něco hlasitě stěžuje, popichuje, koho potká a nadutě trvá na své neexistující slávě. Ale díky Walteru Matthauovi to byl vlastně strašně srandovní děda, kterého bych s potěšením pozoroval a poslouchal hodiny. Peter Falk, s maskou trochu připomínající Marlona Branda v Kmotrovi, je mnohem obtížnější dědek. Ještě rozdílnější je Al Lewis Woodyho Allena. George Burns pojal tuto postavu jako úplně senilního staříka a šetřil proto každou větou, pohybem, gestem. Woody je naopak takový ten nervní dědek, který žije ve žlučovitém hněvu na televizi a uprostřed vlastních konspiračních teorií, kterými si vysvětluje věci, jimž přestává rozumět. Snad je to právě těmito rozdíly, že se mi Klauni zdají výrazně trpčí než Vstupte! I tam byla ta žabomyší válka o detaily a nabubřelá pýcha obou dědků vlastně zoufalými výkřiky byvších lidí, ale častěji než tady to zanikalo v legraci. Jsem rád, že mi Klauni vlastně pomohli odkrýt všechny skryté vrstvy původního filmu. A ještě jednu věc je třeba probrat. Nedělám to běžně, ale tentokrát se opravdu musím zmínit o dabingu. Je trochu nešťastný. I když bych dal samozřejmě přednost Dalimilu Klapkovi a Jiřímu Pragerovi, překvapivě rychle jsem si zvykl na to, že se veteráni newyorského vaudevillu dorozumívají naříkavou brněnštinou. Horší je to s překladem. Anatomii slovního vtipu zná Neil Simon jako málokdo v oboru. Jeho český překladatel bohužel ne. Vtip sice identifikovat dokáže, ale zformulovat ho tak, aby měl správnou gradaci, aby pointa na konci zajiskřila v celé kráse, to už se mu daří se střídavým úspěchem. Proto nevylučuju, že pokud se časem dostanu k originální zvukové verzi s titulky, nějaké to procento svému hodnocení přidám. Teď to vidím na 70% (02.01.2010)

Příjemné odpolední posezení u čaje se dvěma starými dobrými známými. Peter Falk jako senilní, ale stále vitální dědula a Woody Allen ve své typické neurotické herecké poloze (jenom ty intelektuální vtípky chybí) celý film v pohodě utáhnou. Spíš než nějaká třeskutá komedie je to spíš nostalgické vzpomínání na staré zašlé časy, kdy bylo vtipné říkat slova obsahující písmeno "K" a schválně někomu prskat do obličeje. Jsem zvědavý na původní adaptaci s Burnsem a Matthauem. (21.04.2011)

He’s telling me what’s funny. How many years I’ve been in the business? / 225! / Not 225. 44 years! You learn what makes an audience laugh. Nebylo to tak smutné, jak jsem čekal. Což neznamená, že to bylo smutné málo. Těžko pomýšlet na něco bezútěšnějšího, než je vyšeptaný komik, chrlící v jakési zatvrzelosti hraničící s pomstychtivostí vůči současnému publiku předvčerejší fóry. O jak prošlé zboží se jedná vám dojde při narážkách na Steva Martina s Johnem Candym, Davida Lettermana a vtipy Robina Williamse, hodnocené jako "fekální". Světlem prozařujícím záměrně zašlý komediální prostor je Woody Allen, jehož legrace sice vypovídá o jisté neduživé křehkosti, ale nepostrádá stopy života. I když není uveden jako spoluautor, řada onelinerů jakoby vypadla z pověstného šuplíku nepoužitých nápadů: You think Los Angeles is a promotion? That’s like being exiled to another country. If Napoleon was alive, that’s where they’d send him. Ty Falkovy, stejně četné, navozují jen výčitky svědomí, že jste nepadli v Normandii. Jako fór pro změnu nejapný lze vnímat angažmá (zdravotní) sestry v akci Whoopi Goldberg resp. Sarah J. Parker v roli, která těží z Woodyho odkazu pro změnu jinak než jako poradkyně v oblasti sexuální osvěty. Naznačovat jejich účastí budoucnost komedie bylo hloupé i v roce 1996. Zdaleka nejvtipnější je naopak skutečnost, že Woodyho postava žije v domě vlastní dcery... (17.01.2021)

Film Hoši na výsluní na mě působil jako čísi milosrdný pokus, vrátit alespoň na chvíli starého Petera Falka zpět do doby kdy nebyl za zenitem. Což by samozřejmě nebylo špatné, kdyby ve mně tato komedie téměř pernamentně nevzbuzovala lítost. Jasně, fandím všem filmovým (i hudebním) veteránům, ale zrovna Falk by si zasloužil něco lepšího. Třeba něco, co by napsal sám Allen. Na druhou stranu opravdu potěší vidět ty dva giganty pohromadě v jedné scéně, která je místy i vtipná, jen ne tolik, aby to přehlušilo tuny sentimentu. (07.05.2012)

Prvých 5 minút som premýšľal nad tým, že je mi to voľajaké povedomé až mi došlo, že to je remake. V pôvodnej verzii mi nesadla ústredná dvojka. Matthau hral toho neznesiteľného až príliš dokonale a ten druhý bol nevýrazný. Tentokrát je tým otravným a roztržitým Peter Falk a zahral ho roztomilo. Aj keď je to tvrdohlavec, ktorý sa už nové kúsky nenaučí, čím škodí jak sebe tak aj ľuďom okolo seba, tak ho človek nedokáže nemilovať. No a Woody je prakticky znova Woody. Ten utláčaný neurotik, ktorý ako správny žid počíta každý cent. Chémia medzi nimi povyšuje tento celkom priemerný film o jednu hviezdičku vyššie a hlavne vďaka nim sa raz oplatí vidieť. Ostatní herci tu sú už len do počtu. Príjemne ma prekvapil Brnenský CZ dabing v ktorom trefne vybrali dabérov ústrednej dvojke a film som si užil aj napriek tomu, že ich nedabovali ich dvorní dabéri. 6/10. (17.12.2020)