Následky lásky

Sorrentino mě zklamal Velkou nádherou a nadchnul Mladým papežem. Můj třetí pokus s ním skončil zoufalou nudou. Nedokážu ocenit bloudivou kameru po chladných ulicích města a čistě neosobním hotelu, když hlavní hrdina je postava, která jen přežívá zakletá ve svých rituálech a úzce vymezeném prostoru. Postupné odkrývání střípků jeho minulého života, když ještě žil a ne jenom přežíval, mě ničím nedokázalo vtáhnout. Nesympatický, unuděný muž ve mě nevzbudil žádné pocity než jen touhu, ať už tahle bezdějová záležitost konečně skončí. (14.05.2018)

Sorrentino vystavěl kriminální drama tak neotřele, že se divákovi tento žánr vyloupne až daleko za polovinou stopáže. Do té doby sleduje neobvyklé počínání hlavního hrdiny, o kterém skoro nic neví, a všelijaké náznaky něco napovídají, ale i trochu matou. Toni Servillo je dokonalý jako obvykle, režisér ve vhodných momentech předvedl nápadité hrátky s úhlem snímání a dobře do toho sedí i hudba, ať už původní nebo použité písně. (14.09.2016)

...ve středu dění, v ústraní velké nádhery. Nej(obe)hranější tóny utlumily, degradovaly, umrtvily bytí. Podivný host, člověk ve výslužbě, apatický pozorovatel v koloběhu recitující nudy. Všichni mi brání ve výhledu, jen ta božská dívka mě může vytáhnout z/do pekla...Nesnesu to stále se opakující ranní probouzení, setrvávání v hotelu, strojové přepočítávání milionů, chrastění mafiánského mamonu. Chce to kuráž poker facu, bez jediného podezřelého výrazu. Už dál nebudu příkazy plnit. Zábrany spadly. Padá kámen po kameni. Ale snad si nemyslel, že mu projde tak odvážný čin podfuku. Trpká porážka revolty. Poslední odpočítávání před spuštěním. Už ztrácí se, propadá do tekuté hmoty. Z podstaty, člověk-nikdo v betonu zalitý. (14.09.2016)

Film síce nie je skoro vôbec romantického žánru, romantiky je tu minimum, ale o to tu nejde. Paolo Sorrentino je neskutočne nadaný, pre mňa novoobjavený talent európskej kinematografie. Nadchýna ma jeho cit pre obraz a precíznosť záberov až niekedy neskutočnej kamery (hlavne v jeho najnovšiom diele). Soundtrack, ktorý je pre mňa vo filme jeden z najpodstatnejších prvkov, vyniká v každom jeho snímku ktorý som doteraz videl. A Toni Servillo? Ten charizmatický talian s jeho vnútornými monológmi umocňuje môj celkový pocit z filmu a prekopáva sa do mojej topky. (19.11.2013)

Všechny italské filmy lze rozdělit na čtyři druhy: 1. klasické, jež jsou jako velké romány, 2. komedijní, jež jsou jako tržiště a cirkus, 3. surrealistické, jež jsou jako vykonstruované obrazy Picassa, nikoliv jako snivé obrazy Dalího, 4. spaghetti westerny, jež jsou jako špagety. Tento film je prvního druhu, ačkoliv se tváří jako třetí druh. Navíc má zavádějící název, protože to, co ukazuje, není následkem lásky, ale následkem dvou rozhodnutí. Prvním rozhodnutím hrdiny příběhu byla volba pro koho pracovat. Druhým rozhodnutím bylo konečně se přestat bát smrti, které přichází při pohledu na pohřební spřežení, kdy si padesátiletý Titta Di Girolamo uvědomuje, že je již dávno mrtvý. Celý příběh je následkem těchto rozhodnutí. (11.12.2013)